Trump – prohraná bitva globalismu

pondělí 14. listopad 2016 10:15

Globalisté se snaží zakrýt prohru své skutečné politiky. Trump prý zvítězil proto, že je populista a slibuje nesplnitelné, voliči měli dost dynastií Clintonů a Bushů, dále proto, že je autentický a je opakem dosavadních prezidentů.

To vše sice může být do nějaké míry pravda, ale podstatným přínosem byly hlasy ožebračených někdejších pracovníků v průmyslu „rezavého pásu Ameriky“, kteří přece nejsou hloupí, aby se nechali opít nějakým populismem. To je problém, který mají všechny bývalé průmyslové země, a proto potřebují globalisté o něm mlčet. Globalizace přinesla pauperizaci bývalých techniků a řemeslníků pracujících v průmyslu. Výroba se přesunula do zaostalých zemí. Vina je tedy globalizace a Tramp se proti ní postavil. Někde jsou to rezavějící haly bývalých průmyslových podniků a někde jsou to třeba agresivní přistěhovalci, jinde mizerné, ale levné zboží z druhé strany světa, kterému nelze konkurovat. Samozřejmě, že nepříznivých důsledků globalizace je mnoho, téměř všechny krizové společenské jevy do této sorty spadají, v různých zemích se to či ono projevuje jinak, ale příčina je převážně v globalizačním trendu.

 

Jak chápat globalizaci jako společenský jev?

   Globalizace má dva hlavní aspekty – přirozený a ideologický. Přirozený je dán technickým vývojem komunikace a dopravy. Lidé mají k sobě nepochybně blíže, spojuje je internet a televize, cestovat je mnohem snadnější. Lidé různých národů se snadněji stýkají a ti, kteří mají k sobě nějak blízko a rozumí si, navazují přátelství a dokonce i mezinárodní manželství. Některé kultury si ovšem nerozumí a nejspíše rozumět ani nemohou, nicméně cestování vede k určité toleranci, jejíž význam se ovšem přehání.

  Druhý aspekt je ideologický projekt. Zde jsou opět dvě části tohoto projektu: liberální a marxistický. Liberální volný trh bez hranic, který vypadá jako přirozený princip, je spíše ideologická akce, protože není přirozené, aby rozdílně vyspělé země měly neohraničený obchod nebo dokonce společnou měnu – rezavějící haly bývalého „železného pásu Ameriky“ a řecká krize jsou toho dokladem. Marxistická část tohoto projektu je jaksi zakrývací. Má tlumit nepříjemné dopady liberální části a připravit další vývoj. Peníze z obrovských zisků se mají umisťovat částečně do sociální sféry a vytvářet ve vyspělých zemích prostředí jakési náhradní práce ve službách, budování infrastruktury a její neustálé opravy. Bývalí technici tak prodávají mobilní telefony a nějak živoří. Využít je zapotřebí všech možných rezerv, které vyspělé země mají. Čerpá se především z lidského materiálu. Mladí lidé dlouho studují a užívají života, odkládají a nezakládají rodiny, což zase má za následek pěknou životní úroveň bez velkých nákladů (bydlí u rodičů a sami toho moc nespotřebují). Kdyby měli mít děti v reprodukčním množství v přirozeném věku 20 – 25 let, bylo by to s životní úrovní a celkovým životem podstatně materiálně skromnější. K tomuto vytěžování lidského materiálu na úkor budoucnosti vede samozřejmě i mýtus ženské emancipace, ideologie rovnosti, ve které se ženy přizpůsobují mužskému výdělečnému a promiskuitnímu způsobu života, jejich přirozené rodinné sklony jsou vysmívány jako zaostalé.

  Levné zboží z rozvojových států (levně pořízené a výhodný měnový kurz) přispívá k životní úrovni vyspělých států bez práce (pracují lidé jinde). Lze tedy velmi dlouho žít na dluh, který donekonečna narůstá. Peníze se získávají také z minulosti: děti prodávají vily po rodičích, pozemky a rodinné podniky Číňanům a dalším. Stále se čerpá z budoucnosti a minulosti. Jednou se to musí projevit. Zatím k tomu slouží hédonický život a neomarxistické ideály. Nevím, jestli je to vše proradný plán globalistů, nebo vývoj běžící samospádem poté, co už tvořivá práce zanikla a převážná část lidí se odnaučila technicky a řemeslně pracovat. 

 

Globalistické tažení proti státům a demokracii

  V otevřeném světě demokracie není možná, dokonce ani v takovém mnohonárodním útvaru bez jednotné identity, jako je EU. Demokracie je neomylně spojena se státem. Funguje jen tam, kde je občanská sounáležitost, lidé musí mít k sobě blízký vztah, musí chápat společné zájmy, musí mít vzájemnou empatii. To dovedou jen vyspělé státy, které prošly určitým vývojem. Ovládnout stát zvenčí je možno jen, když atributy občasné sounáležitosti nefungují: Vláda je úplatná, občané sounáležitost nemají a vládnou skupinové a osobní zájmy. To se stane výchovou k přehnanému individualismu, přesvědčováním lidí, že záleží jen na jednotlivci, ztratí se vědomí přesahujících hodnot a sounáležitost s podstatnými kolektivy: rodinou, obcí, národem a státem. Nazývám to efekt odloučení. Lidé se jaksi nejsou schopni domluvit a respektovat. Rodiny se rozkládají a nezakládají. Ve spolcích se hádají, pokud je nespojují viditelně jen materiální zájmy. Sport už není kvůli zdraví lidu, ale kvůli penězům. Politika není službou, ale výdělečnou činností. Někdejší liberální výchova k individuální zodpovědnosti se protáhla do „odloučení“, které je zbavuje zodpovědnosti za kolektiv.

  Základní charakteristikou kosmopolitního přesvědčení je absence sounáležitosti s národem a státem jako výsledek „odloučení“. Odloučení vyjádří třeba takto: „Český stát je k ničemu, stejně nikdy nebojoval.“ Nebo: „Český národ byl vždy plebejský a komunistický“ a dodají, že je s těmito útvary nic nespojuje. Kosmopolitní přesvědčení potom obvykle následuje nějakým rčením, že se máme rozpustit ve světě nebo alespoň v EU, prostě se nějak „zrušit“. To je typická řeč „odloučeného“ člověka, který zaujal kosmopolitismus jako východisko.

  Globalistická vláda je vláda peněz a ideologie. V globálním světě není žádná jiná moc, než peníze. Osoby vlastnící tyto obrovské prostředky jsou nějak sdruženy a mají společný zájem: udržet globální obchod a celý proces globalizace. Dále je tam zřetelný vliv levicových ideologů sledujících marxistické myšlenky o beztřídní společnosti a odumírání státu. Obojí si celkem vyhovují a nestíní si. Ve státech ovládaných „odloučenými“ lidmi si vše koupí. Nepotřebují rušit demokracii, zaplatí si strany, občanská sdružení, neziskové organizace, media a vlastně všechno. Jen internet jim narušuje mediální nadvládu a tak se snaží v rámci mediální války proti Rusku nějak eliminovat vliv nezávislých subjektů (k tomu také tu válku potřebují). Globálním obchodem pauperizují střední třídu, která nemá prostředky, aby se jim postavila, navíc žije hédonicky, peníze prokonzumuje a hlavně nemá sounáležitost, není ochotna obětí pro svůj stát a národ. Globální vládě peněz nic v cestě nestojí. Navíc se snaží skrze orgány EU a instituce placené EU zasahovat do států jakýmsi supervizorem nad dodržováním lidských práv. Aby to bylo možné, musí být diskriminace a ta je opět možná jen tenkrát, když existují menšiny, které vždy budou diskriminované. Etnické menšiny se musí vytvořit přistěhovalectvím, ale i jiné menšiny jako třeba homosexuálové, hendikepovaní nebo ženy, jsou přece utiskované většinou bílých zdravých a výkonných mužů a proto vyžadují ochranu vnějších sil. Navíc globalisté mají v menšinách spojence.

 

Závěr:  Najednou to vše přestalo platit. Najednou se objevil „nacionalismus“. Nepředstavitelné. Kde se proboha vzal, snad ne v temné minulosti? Tušit to dával už Orbán, následně Kaczyński, potom brexit a nyní, ó hrůzo, sám velký Trump. A to ještě do toho nemíchám Zemana, který „nacionalisticky“ zvítězil nad kosmopolitou Schwarzenbergem.

  Před deseti lety jsem vydal knihu Návrat k domovu, kde vysvětluji konzervativní postoje jako řešení krize rodiny a občanské společnosti. Nyní vyšlo druhé vydání, protože se s mnohými dalšími domnívám, že obsahuje i jakési usměrnění nacionalismu od ideologie k problémům normálního kontinuálního života v domově.

  Přesto však není globalistický projekt uskutečnitelný zvláště v segmentu neomarxistických ideálů, protože není možný jiný svět než svět domovů. Moderní svět nemůže být světem „odloučených“ jednotlivců, kteří k sobě necítí žádný vztah definovaný národem nebo státem. A svoji vůli mohou lidé uplatňovat jen v rámci kolektivní sounáležitosti, v rodině, v občanské společnosti, v obci, v národě a ve státě. Demokracie bez sounáležitosti není možná.

Vlastimil Podracký

Vlastimil Podracký

Vlastimil Podracký

Obhajuji konzervativní hodnoty, píši o nebezpečných jevech současné společnosti. Vyjadřuji se k aktuálním událostem.

Vlastimil Podracký je spisovatel a publicista. Vydal knihy: Pozor na tunelování, Občanská obroda, Návrat k domovu, Hrdinům se neděkuje (životní příběh Vladimíra Hučína), Žluté nebezpečí, Poslední člověk, Temná komora, Sodoma Gomora a Nadčasový humanismus. Příležitostně publikuje články.

REPUTACE AUTORA:
10,42

Seznam rubrik

Tipy autora