Je to 75 let

sobota 1. únor 2014 16:18

Volební propagace a volby samotné zaměstnávaly českou veřejnost zrovna v době významného výročí 75 let Mnichovské dohody v r. 1938 a doufám, že olympiáda v Soči nám nedá zapomenout na výročí navazující události: okupace Německou armádou dne 15. března 1939. Možná, že by asi nebylo zrovna nutné tyto smutné události připomínat, protože však stály na začátku série totalitních režimů, nelze podcenit jejich význam jako historického mementa. Jen informovaností je možné předejít přepisu historického záznamu.

Paradigma konce třicátých let

  Na začátku stojí připomenout situaci oné neblahé doby koncem třicátých let a jeho genezi. Probíhala hospodářská krize a nedostatek práce byl vykládán falešně za přelidnění. To nemuselo zrovna vadit velmocím, které měly kolonie, proto také národy těchto zemí netoužily po změně systému, ale nejhůře na tom byly průmyslové země střední Evropy, které nikam expandovat nemohly, zvláště když USA přestaly přijímat přistěhovalce. Diktátorské režimy vznikaly jeden za druhým právě za účelem řešení vnitřní situace, když demokracie se ukázala neschopnou. Mussolini dobyl Etiopii, aby umožnil chudým Italům si tam založit kolonie a zároveň ovládl přírodní zdroje. Totéž udělali Japonci v Mandžusku. Útočné nacionalistické ideály nabývaly na popularitě. Československo zůstávalo demokratickým státem až do konce, po Mnichovu už ovšem o demokracii nelze hovořit.

  I většina Němců přijala násilné řešení problému za své. Hitler svoje plány uveřejňoval od začátku jasně: Němci jsou výjimečný národ (nadlidé), ale nemají dostatek prostoru (lebensraum). Území se mělo dobýt na východě. Zároveň ovšem podsunul těmto plánům svoji rasistickou teorii o podlidech jiných etnik. To bylo něco nového v Evropě, která na základě křesťanského ideálu postupně humanizovala konflikty. Ať už šlo o cokoliv, obvykle bývalo v předchozích konfliktech civilní obyvatelstvo v mezích možností chráněno. Hitler začal vyvražďovat Židy a nakonec vyhlásil na východě vyhlazovací válku a zainteresoval do ní i běžné vojáky. To byl jasný odstup od dosavadní praxe vedení válek, odstup od křesťanského základu kultury a návrat do pohanství temného starověku. V praxi napodoboval sovětské vzory, které toto temné období už započaly na jiném (třídním) principu.

  Můžeme říci téměř s jistotou, že 15. březen 1938 zahájil nejnebezpečnější období našich dějin, kdy hrozil zánik národa třemi způsoby: vystěhováním části na Východ, likvidací především inteligence a cílenou germanizací vhodně vybraných. V tak silném smrtelném ohrožení národ nikdy nebyl ani předtím, ani potom. Na poválečné smýšlení obyvatelstva to mělo rozhodující vliv zároveň s přímými zkušenostmi z války: koncentračními tábory, vyvražďováním vesnic, představením, které Němci předvedli s pochody smrti a hromadným vražděním při povstání v Praze. Právě v poválečné situaci byly potřebné elity, které vybili Němci za války v počtu 70 tisíc.

  Hitler po nástupu k moci v r. 1933 začal zbrojit. K tomu používal půjčky od světových bank a kapitál z celého světa. Sovětský svaz mu poskytoval suroviny a umožňoval na svém území dělat vojenské manévry, zároveň byl pro něj zdrojem informací o organizaci koncentračních táborů. V Německu vznikla nebývalá prosperita, dostatek práce a enormní růst HDP. Jaký základ má takový blahobyt, nikdo nebral na zřetel, a že to nemůže dlouho trvat, bylo více než zřejmé. Hitler tedy přistoupil k okrádání Židů, aby získal další prostředky. To prodlužovalo tuto přechodnou dobu. Jednou ovšem musel přijít konec a obrovský krach. Začít konflikt bylo nevyhnutelné a jeho průběh mohl ovlivnit jen silný protivník.

  Západní velmoci a SSSR si začaly uvědomovat nebezpečí vyzbrojeného Německa asi v r. 1936 a přistoupily k opatřením. Vznikaly různé smlouvy, mimo jiné i smlouva: Francie, SSSR a ČSR vázaná smluvně na Anglii. Smlouva s SSSR podráždila Poláky, kteří dojednali smlouvu s Německem. Tím se účinnost takové koalice zásadně oslabila. Dá se říci, že by stačilo Německo zastavit v postupu a ono by se možná rozložilo samo. Ale odhodlání k takovému činu se nenašlo. Hitler ke svému udržení potřeboval stálé úspěchy, proto obsadil Rakousko, později Sudety a následně i zbytek ČSR. Byl to buldozer, který když se rozjel, už nemohl být zastaven nějakými zátarasy, jen Anglie se mohla ještě schovávat za proužkem vody. Potom už zbývaly jen jiné opravdové buldozery: SSSR a USA. Do té doby než se zaktivizovaly, realizoval Hitler svoje vyvražďovací plány. Na Češích to nedělal zatím důsledně, protože je potřeboval ve zbrojním průmyslu.

  Evropské západní mocnosti znaly Hitlerův plán dobývat přednostně Východ. Když už nemohly buldozer zastavit, utěšovaly se tím, že nepojede jejich směrem. Jejich politika byla rozporná, občas přišli k vládě politici, kteří chtěli Němce zastavit, občas zase panoval appeasement. Ten převládl v době Mnichovské dohody. V pozadí stálo přesvědčení, že německý buldozer míří jen na východ.

  Je nutno mít na paměti, že Hitler by obsadil Československo, i kdyby sudetským Němcům ruce pozlatilo a ve všem vyhovělo, kdyby mělo s Německem smlouvu jako Polsko, kdyby se spojilo s Rakouskem nebo Maďarskem nebo se na hlavu stavělo. Hitler měl takovou sílu a všechno ostatní jen jako nástroj k uskutečnění svých plánů; žádné závazky ke komukoliv ho nemohly zastavit. Každé situace jen využil. Nezapomeňme, že měl svůj biotický cíl, nebyly to jen nějaké mocenské hrátky jako za první světové války. Šlo o bytí a nebytí národů jako takových. Miliony lidí mělo plánovitě zahynout a ostatní se stát otroky.

  Jedinou rezervu lze spatřovat v dohodě s Polskem, která ovšem by určitě znamenala zrušit spojenectví s SSSR. Dokonce i Francie dala přednost velmoci před nevyzbrojeným a nevypočitatelným Polskem. Nedělám si ovšem iluze, že Československo s Polskem by něco ovlivnilo bez západních velmocí a SSSR. Polsko by bylo vůbec naprosto nevhodným spojencem. Požadovalo těšínské území se 100 tis. Poláků, ale přitom na východě drželo západní Ukrajinu a část Litvy s 8 miliony Ukrajinců, Litevců a Bělorusů včetně 80 tis. volyňských Čechů. Rozkmotřilo se hned po první světové válce s Francií, která požadovala menšinám přidělit práva, školství v jejich jazyku apod. Naproti tomu v ČSR byla tato práva respektována (toho si na ČSR cenili nejvíce podkarpatští Rusíni, zvláště když hned za hranicemi viděli zcela jiný přístup).

 

Nečasova mise

  Ale všimněme si situace v onom období podzimu r. 1938, kdy se lámal chleba a kdy bylo možno buldozer pozastavit a tím nastolit v Německu situaci pro Hitlera nepříznivou. Tady se plédují určité zkreslující informace o událostech okolo Mnichovské dohody. Jistí aktivisté se snaží dokázat, že velmoci nezklamaly, že prý zklamala čs politika (viz 1). Je to samozřejmě směšné tvrzení, už s přihlédnutím k celému paradigmatu vůbec nezáleželo, co dělal či nedělal Beneš, prezident státu, který nemohl nic ovlivnit (bezvýznamnost ČSR v tomto paradigmatu ilustruje, že nakonec k jednání do Mnichova ani nebyla přizvána), důležitá byla vůle těch, kteří měli moc a zbraně. Zastavit buldozer mohly pouze velmoci svým rozhodným a neústupným činem. Možná je zbytečné tuto trapnou diskusi podstupovat, ale pro ilustraci jak se konstruuje taková historická dezinformace, to učiním.

  V uvedeném zdroji (viz 1) a odkazech v něm uvedených se tvrdí, že Beneš vyslal dne 15. září 1938 do Paříže ministra Nečase, který měl předat francouzským vládním činitelům plán odstupu sudetského území. To bylo v době, kdy Německo požadovalo celé sudetské území, a velmoci chystaly konferenci, která bude o tom jednat. Tento plán měl nadnést na tomto jednání francouzský vyjednavač jako svůj plán, měla se za něj postavit i Anglie a československá delegace (vedená zřejmě Benešem). Uvedená dezinformace (viz 1) neuvádí obsah této nabídky, abyz této falešné situace vyplynul Benešův čin jako zrada. Ve skutečnosti Benešova nabídka obsahovala odstup jen takového území, které by nesnížilo obranyschopnost státu a zachovalo jeho ekonomickou existenci. Předpokládalo se vyjednávání. Byla to úlitba Německu, důkaz dobré vůle a nabídka východiska velmocím. Toto řešení velmoci nepřijaly, na konferenci československou delegaci nepustily a svévolně rozhodly samy; přijaly maximalistický Hitlerův plán. Zrada politiků Francie a Anglie byla o to větší, že měli v rukou plán kompromisního řešení, který nevyužili, věděli, že československá strana je ochotna ke kompromisům, ale nebyli ochotni hájit ani tento kompromis.

  Beneše je možno kritizovat, že jednal bez svolení vlády nebo parlamentu. I tato kritika ovšem pokulhává, jednak nebyl čas, jednak to byl jen podklad pro jednání Francie, která jej měla vydávat za svůj, nebyl oficiálním dokumentem, parlament by stejně musel změny hranic schválit, měla-li být pozdější dohoda platná. Samozřejmě, že proti Benešovi je možno použít i tento jeho zoufalý pokus v zoufalé době. Tím ovšem nechci obhajovat jiná Benešova selhání.

 

Osudové březnové dny r. 1939

  O Slovácích se mnohdy mluví jako o nějakých nepřátelích Čechů, kteří je prý za první republiky utlačovali, a proto se Slováci rádi odloučili, jakmile měli k tomu příležitost. Problém Slováků není jednoduchý, aby se dal takto vysvětlovat.

  Slováci věděli, že pád Československa pro ně znamená upadnutí pod maďarskou nadvládu, která by byla pro ně velmi nebezpečná. Dost si zažili maďarizace za habsburské monarchie a československá republika je v r. 1918 zachránila jako národ v hodině dvanácté, tedy v době, kdy už na Slovensku nebyly téměř žádné slovenské školy, vzdělanec slovensky neznal číst a psát a obyvatelé měst už skoro ani ne mluvit.

  Situace v r. 1938 byla jiná. Slováci už měli svoji inteligenci, která vystudovala ve svém jazyce na školách vedených českými učiteli a nepotřebovali už na Slovensku české učitele a úředníky. Vypadá to jako nevděčnost, což se může takto vykládat, ale důležitější je okolnost, že se Slovákům nelíbil především obsah vyučování na školách, který byl veden českým husitským duchem a vůbec celým pojetím československého národa, který sice uznával dva jazyky, češtinu a slovenštinu, nicméně předpokládal jakousi společnou kulturu, samozřejmě českou. Slováci tedy požadovali kulturní autonomii a k tomu potřebné instituce. Přesto byli odhodláni bránit republiku a při mobilizaci nastoupili zároveň s Čechy i Rusíny do pohraničních pevností. Po Mnichovu vznikla jakási federace a Slováci si zřídili autonomii.

  Popis událostí (viz 3) nám podává vysvětlení ohledně jednání slovenské reprezentace, pro které je těžko použít slovo zrada. Slovenská reprezentace byla pod velkým tlakem Hitlera, přesto se zdráhala samostatný stát vyhlásit a vyhlásila jej pouze pod hrozbou, že Hitler dovolí Maďarům Slovensko obsadit. Samostatné Slovensko potřeboval především Hitler. Potřeboval obsadit české země, na Slovensko by se mohla stáhnout československá armáda a vzniknout jakýsi nespolupracující prostor.

  Někdy se hovoří o tom, že habsburská monarchie by nedovolila druhou světovou válku a expanzi Německa. Pokud by byla takovým silným státem jako do prusko-rakouské války v r. 1866, tak by se o tom dalo hovořit, ale od této prohry se zjednodušeně dá říci, že se postupně stala jakousi německou kolonií, rakouští a sudetští (a ostatní) Němci hájili zájmy Německa a za spojence měli Maďary. Obvykle se účelově zapomíná na to, že R-U monarchie byla rozložená už před první světovou válkou, ve válce nebyla schopna samostatně vyhrát žádný konflikt, nebyla schopná se vzepřít německé hegemonii a uzavřít separátní mír se západními velmocemi (habsburský císař se poníženě omlouval německému za to, že si dovolil separátně jednat o ukončení války). Rakouští a sudetští Němci byli už dávno velkoněmecky orientovaní, císař pro ně neměl žádnou hodnotu, v r. 1918 ho Rakušané vyhnali a chtěli připojení k Německu. Taková, byť tradiční monarchie, by nespolupracovala s Francii, ale s Německem využívajíce německé většiny ve státě. Nedělejme si iluze o smýšlení Rakušanů. Že by se stavěli proti Němcům, je nemyslitelné.

 

Závěr: Retroutopie je kulturní projekt. Snaží se vytvořit falešné vzpomínky povýšené na politickou vizi těch, kteří si sami pamatovat nic nemohou. Snaha o prosazení takového projektu není naštěstí převažující jev. Díky americkým kulturním vlivům zůstává v povědomí alespoň židovský holocaust a válka, o jejíž příčinách a okolnostech zrodu se znalost vytrácí. Na tomto redukovaném základě mají příležitost se uchytit teorie přepisující dějiny. Ale nemyslím si, že obecně jde o zcela cílený projekt vytvořit kompletní retroutopii jako politický cíl (podobný komunistickým snahám), spíše jde o zájmy na sobě nezávislých zdrojů. Někdy se jedná o mýty jiných národů prosakující k nám nezamýšleně jako silnější kulturní vliv, někdy dokonce s vírou ve svoji nadřazenost.
  Viditelná snaha vyvinit západní velmoci a obvinit československé politické činitele, je jednou ze spíše cílených akcí. V čele série předkládaných historických dezinformací bývají snahy o diskreditaci československého státu: zkreslování situace sudetských Němců v předválečné republice, zpochybňování vzniku republiky jako důležitého historického momentu a jejího demokratického charakteru, zveličování a konstrukce chyb čs. diplomacie, zpochybňování činnosti a legality protinacistického odboje v zahraničí, diskreditace atentátu na Heydricha (teroristický čin), vykreslování idyly protektorátního života, snižování významu českého odboje a nakonec snižování významu války a okupace na další poválečný vývoj. Jedině znalostí a pravdivým vysvětlováním dějin můžeme tyto snahy zvrátit (viz 2, 3, 4, 5, 6). Tím nemyslím, že se nemáme kriticky stavět k vlastní historii, ale objektivní kritika se diametrálně liší od shora uvedených prací.

 

Literatura:

  1. http://blisty.cz/art/71647.html

  2. http://neviditelnypes.lidovky.cz/polemika-jak-to-bylo-s-necasovou-misi-dsx-/p_spolecnost.aspx?c=A110427_235104_p_spolecnost_wag

  3. http://www.ustrcr.cz/cs/tri-osudove-breznove-dny-14-16-brezen-1939

  4. František Čapka, Jitka Lunerová – Tragédie mnichovské dohody, CPRESS 2011

    1. Kolektiv autorů – Rozumět dějinám, Gallery 2002
    1. Měsíčník - 21. století - srpen 2013

Vlastimil Podracký

ivan podolskyVlastiku neprehanaj 200:293.2.2014 0:29:01
ivan podolskyVlastiku neprehanaj23:082.2.2014 23:08:20
Jan LněničkaDěkuji za zajímavý článek,12:532.2.2014 12:53:45

Počet příspěvků: 5, poslední 3.2.2014 0:29:12 Zobrazuji posledních 5 příspěvků.

Vlastimil Podracký

Vlastimil Podracký

Obhajuji konzervativní hodnoty, píši o nebezpečných jevech současné společnosti. Vyjadřuji se k aktuálním událostem.

Vlastimil Podracký je spisovatel a publicista. Vydal knihy: Pozor na tunelování, Občanská obroda, Návrat k domovu, Hrdinům se neděkuje (životní příběh Vladimíra Hučína), Žluté nebezpečí, Poslední člověk, Temná komora, Sodoma Gomora a Nadčasový humanismus. Příležitostně publikuje články.

REPUTACE AUTORA:
8,73

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy