Potřebujeme filosofii přežití?

úterý 14. leden 2014 16:59

Shora uvedená kniha profesora Šmajse klade hned v názvu otázku na kterou je zapotřebí odpovědět kladně. Ano, potřebujeme přežít ve světě, který spěje k zániku, a proto potřebujeme filosofii reflektující současné paradigma světa. Pan profesor (dále autor) se ovšem zaměřuje jen na přežití přírody, tedy na ekologické otázky, ze kterých odvozuje přežití lidstva. Domnívám se, že opravdová filosofie přežití by potřebovala širší záběr, člověk totiž ničí sám sebe také jinými, řekněme přímými způsoby. 

Postavit bytostné ohrožení lidského rodu jen na ekologické hrozbě, je redukované, což nevadí v ekologických časopisech, ale filosofie je přece jen jakýsi „obecný obor“. Lidstvo, zvláště evropská populace, je ohroženo svojí činností i jinak, svým způsobem života, vyznávanými hodnotami vedoucími přímo k vymírání a psychosomatické degradaci. Rozvojové země ohrožují přírodu i sebe přemnožením lidské populace. Ekologické ohrožení je jen součástí tohoto masivního nástupu k zániku.

  Autor má pravdu, že musíme důsledně ontologickým způsobem interpretovat lidskou kulturu. Jedině kulturním působením můžeme zachránit životní prostředí, celou biosféru a tím i člověka. Autor tímto názorem pokročil trochu dál v odpoutání od starých naivních ekologických teorií kritizujících antropocentrismus. Jestli bude tato nová kultura antropocentrismus kritizovat, není podstatné, ale bude to vždy jen nějaké plané kázání uvnitř antropocentrické kultury.

 

Druhově sobecké útočné jednání

  Dále autor tvrdí v principu asi toto: Kultura není pokračováním vývoje přírody, nevznikla přirozenou evolucí. Ontická oposice kultury proti přírodě vyplývá z toho, že kultura je systém s jinou vnitřní informací. Kultura vzniká zpředmětněním své vlastní konstitutivní informace kultury duchovní, kterou vytváří informace epigenetická. Přímá souvislost s člověkem jako biologickým druhem je dána útočným typem lidské adaptivní strategie. Člověk se chová druhově sobecky.

  K tomu se vyslovuji takto: Je pravda, že kultura vznikla duchovní činností člověka a má tedy odlišnou informaci. Není ovšem vysvětleno, kde se vlastně vzala ona informace ústící do útočné strategie? Autor naznačuje starou ekologickou tezi, že vlastně duchovní prostor člověka je nějak narušený a útočně orientovaný sám sebou. To se někdy v jiné ekologické literatuře dokonce vztahuje k monoteistickým náboženstvím. Ve skutečnosti v nich nic takového není. Bůh sice dal člověku přírodu k disposici, ale to neznamená, že ji musí využívat nadměrně a ničit ji. Je ovšem pravda, že ve starších ideologiích se šetrnost k přírodě výslovně nevyskytuje, a to jak v náboženských tak v ateistických, nejspíše z důvodu, že v dobách vzniku těchto ideologií to ještě nebylo potřebné.

  Názor ohledně druhové sobeckosti člověka budí dojem, jakoby autor předpokládal, že snad v přírodě druhově sobecké a agresivní jednání není? Podle mého názoru se druhově sobecky chovají všechny druhy. Útočná strategie je součástí přírody, nikoliv kultury. Predátor musí útočit, aby přežil. Ostatní tvorové také. Chovali se přemnožení králíci v Austrálii snad nějak nesobecky? Člověk není sobečtější než jiný predátor, je pouze náročnější ve svých potřebách. Lidská kultura se snaží agresivitu spíše tlumit, bohužel je pravda, že vůči přírodě to činí nedokonale a má v tom ještě mnoho rezerv. Avšak jedině duchovní kultura může agresivitu proti jiným druhům zmírnit a přizpůsobit ji k přežití jak přírody, tak i člověka. Kultura musí přirozenou útočnou strategii člověka kultivovat.

  Člověk se odlišuje od jiných tvorů mimo jiné tím, že začal měnit svoje existenční prostředí a proto se nemusí tolik přizpůsobovat prostředí somaticky, může tedy přežívat v daleko nepříznivějších podmínkách (staví si domy, vytápí je, nosí oděv) a tím má imanentně vysoké životní náklady, které si zvykl zbytečně navyšovat, protože to pro něj není problematické, má k tomu dosti prostředků. Lidská kultura má duchovní základ, který je ve značné míře dán transcendentně. Mohla se rozvíjet od okamžiku, kdy vznikly zbytné prostředky a volný čas. Současné ohrožení přírody vzniká z toho, že člověk má daleko vyšší potřeby než jiní predátoři. Lev jako predátor se chová stejně, pokud se nasytí, jsou mu okolo se pasoucí antilopy lhostejné. Problém je pouze v tom, že člověku nestačí nasycení a běžné životní potřeby, ale chce „životní úroveň“, proto vlastně tyto „antilopy loví“ i když je nepotřebuje k přežití. Kultura je tedy jakousi nadstavbou, požadavky na její materiální stránku jsou přehnané a zbytné a jejich naplnění devastuje přírodní zdroje. Přitom je nutno pochopit, že zhoubný přesah kultury je v její materiální části, duchovní kultura sama o sobě zhoubný přesah neobsahuje. Člověk tedy nemusí měnit podstatu stávajícího kulturního systému, protože není nastaven obecně protipřírodně, ale pouze nadbytečně v materiální oblasti a je nyní ve své modernistické úpadkové podobě spíše nepřátelský ke člověku.

 

Dva pekaři

  Autor mluví o dvou pekařích, z nichž každý postupuje podle jiné informace. Pekař – příroda (Bůh) už dávno „upekl“ stávající svět včetně biosféry. Člověk jako jakýsi „malý bůh“ rozemílá tuto biosféru a peče si z ní vlastní bochník. Tím původní chleba ničí, autor to považuje za nesprávné, protože tím dochází k nerovnováze a neudržitelnosti druhové pestrosti.

  Toto přirovnání považuji za neúplné. Každý tvor ničí zdrojový „bochník“. Příkladně býložravci ničí bochník nazvaný rostliny a predátoři zase požírají bochník nazvaný býložravci. Je otázkou pouze kolik toho spotřebují. Pokud je to udržitelné a rovnovážné, je to v pořádku. Podobně je to i s lidským „bochníkem“. Problém je v tom, že toto rozemílání jiných tvorů a pečení nových „bochníků“ je přirozený proces, ale autor lidského pekaře považuje za nepřirozeného, založeného na jakési „virové“ informaci. Tvrdím, že nikoliv: informace všech „pekařů“ je v podstatě shodná a pochází z přírodních zákonů. Lidská pouze postrádá jakousi kulturu slušící vrcholnému predátorovi vybavenému rozumem: skromnost a nadčasové myšlení.

  Chybí nám tedy uvědomělý proces lidského rozumu myslícího za obzor dožití jednotlivce, prostě dál než na špičku nosu, zodpovědnost za změny, které jsme způsobili svým jinak přirozeným procesem. Tento teleologický přístup je navíc blokován stávajícími převažujícími idejemi modernity, které jsou na rozdíl od staršího konzervativního myšlení zaměřeny fatalisticky a skepticky (budoucnost je otevřená (K. Popper), teorie spontánního řádu (F.A. Hayek)) a které podporují nezodpovědnost za budoucnost. V tom je zapotřebí pochválit ekology, že jakési, sice redukované a mnohdy omylné a extrémní, ale přece jen nadčasové myšlení mají. Požadavek na novou tvář kultury by se musel vyhranit proti všem individualistickým teoriím, zavést spíše konzervativní odpovědnost za budoucnost a navíc formulovat jej jako: vyšší stupeň duchovní kultury obsahující obecné a nadčasové myšlení.

 

Antropocentrismus

  Autor antropocentrismus kritizuje, přitom jeho závěry lze považovat za antropocentrické. Jak může člověk zachránit přírodu na základě své kultury, když nebude antropocentrický? Záchrana přírody znamená ovládání přírody. Kultura tedy musí obsahovat chování hospodáře, vládce, predátora, musí být antropocentrická. Nějaká rovnoprávnost přírodních objektů s člověkem není možná, jednak odporuje realitě a vždy jí odporovat bude, jednak se vlastně nedá představit život člověka v rovnoprávné situaci s živočichy. Budu snad rovnoprávný se štírem nebo komárem? Ve skutečnosti ho budu vždy ničit, když se rozmnoží. Do přírody bude člověk vždy zasahovat. Podléhat nějakým nereálným představám je už doufám překonané.

  Naopak antropocentrismus je nutný. Lidská kultura je duchovního charakteru a v podstatě něco takového v tak mohutném rozsahu žádný jiný tvor nemá. Tato kultura musí obsahovat úctu k přírodě, k její autonomii, respekt k jiným tvorům. To dovede jen kultura, jen duchovní produkt, a ten má jen člověk.

 

Konflikt kultury s přírodou

  Když kdysi v šedesátých letech obránci velryb zakročovali proti velrybářům, asi je zcela přirozeně napadlo, že lidská kultura je v konfliktu s přírodou. Když přijeli do přístavu, tak začali k tomu vytvářet teorie bez nějakých filozofických základů, spíše ony novinářské zjednodušené teze. Od té doby si nikdo z fundamentálních ekologů nedovolil zpochybnit tuto fragmentární tezi, platící na moři mezi rybáři a obránci velryb, neplatící ovšem obecně v celém komplexu ontologie. Autor to vidí také tak, nedovoluje si zpochybnit tuto mantru ekologie.

  Tato fundamentální teze vyznívá jako celkové odsouzení lidské kultury, která je takto vysvětlována v principu závadná a proto vyvolávající konflikt. Ve skutečnosti se tento konflikt odehrává uvnitř přírody, je řízený přírodními zákonitostmi. Nejsou na naší planetě jiné zákonitosti, než přirozené. I zákonitosti lidské společnosti jsou založeny na lidských přirozených vlastnostech, se kterými se rodí každý normální člověk. Jestliže vzpomeneme stále odsuzovaný tržní mechanismus, je to vlastně prodloužená ruka zákona přirozeného výběru – silnější zvítězí. Některé zákonitosti dokonce předem neznáme a ony nás překvapí: Dáme rodinám přímé platby za každé dítě, ale – ejhle – ony toho využijí převážně ženy z vyloučených skupin, kterým nejde o děti, ale o bezpracný příjem, přídavky použijí pro sebe a děti pošlou krást. K. Marx ve svých teoriích spoléhal na proletáře jako vlastníky podniků, že se budou chovat jako skuteční vlastníci a spontánně pracovat, ale – ejhle – ono se to nestalo, pracovníci se začali práci vyhýbat a spoléhat jeden na druhého.

  Člověk se jako vrcholový predátor zbavil svých konkurentů (bakterií, virů, nositelů pandemií), přemnožil se a začal být rozmařilejším. Protože se stal „malým bohem“ musí se svým rozumem zodpovědně chovat. To si doufám uvědomí poté, co zjistí, že není skutečným bohem, ale že existují nadřízené (kosmické) principy, které jej zahubí, pokud se bude takto chovat. Jsou to zákony velkého Boha, které stojí nad ním. Evropská civilizace, která vymírá a somaticky degraduje, už naznačuje jak „kosmické principy“ dokážou „zatočit“ s tvorem, který je nerespektuje. Nakonec nejde ani tak o přírodu, jako o člověka, protože svým způsobem života ohrožuje už sám sebe přímo daleko více než nepřímo přes znečištěnou a zdevastovanou přírodu. Kosmické principy jsou člověkem neovlivnitelné, nesmlouvavé a přitom prosté: Když budeme lenošit, degradujeme fyzicky; když nebudeme mít děti, zanikneme generačně; když budeme znečišťovat přírodu, otrávíme se postupně jedy a zanedlouho nabudeme mít zdroje potravy; když popřeme lidskou společenskou (národní) sounáležitost, rozloží se tento soubor lidí na vzájemně bojující mafie, zanikne stát a demokracie atd. Člověk, který se projevuje jako sobec k přírodě, je též sobcem k jiným lidem a ke společnosti a to se nutně musí projevit krizí vztahů, chaosem a zánikem. Nelze odbourat pouze sobectví k přírodě. Doufám, že to člověk pochopí v celém komplexu. Filozofie přežití nemůže být založena jen na ekologii.

 

Závěr: Člověk není v principu protipřírodně zaměřený tvor a chová se k přírodě jako každý jiný predátor; je stejně druhově sobecký. Lidská kultura má základ v duchovním světě odlišném od světa ostatních tvorů, pouze vyžaduje vyšší materiální potřeby, které si člověk sám stanovil v takové výši, která je přírodě nebezpečná, ale kterou taktéž může snížit, aniž by se v duchovní části kultury nějak omezil. Duchovní kultura je obecně zaměřena ke snižování agrese, zatím však ještě nedostatečně, jak k lidem, tak k přírodě. Agrese člověka proti přírodě je součástí přirozeného řádu, pouze má oproti jiným predátorům hédonický přesah a vyšší mohutnost přesahující udržitelnou rovnováhu. Stav ohrožení přírody vznikl nezamýšleně zcela v režii přirozených principů, pouze nadměrnou expanzí a absencí vhodných pravidel obsahujících zodpovědnost za budoucnost. Lidská duchovní kultura to může změnit docela přirozenou aktivitou, která ovšem postihne především onu materiálně přesahující část lidského predátorského jednání.

  Aktivita nadčasového myšlení (viz moji knihu Nadčasový humanismus) je přirozená, je to vědomá tvorba budoucnosti zakořeněná v zodpovědných tradičních kulturních pravidlech teleologického charakteru (tvoření zásob na zimu, výchova dětí k zodpovědnému chování, stavění domů na více generací) a vyloučením fatalistických, hédonických a skeptických myšlenek současné modernity. V rámci teleologie nadčasového humanismu je zapotřebí především přirozené principy poznat a respektovat. To nelze učinit v jiném prostředí než ve společnosti, která má občanskou sounáležitost jako prvořadou hodnotu a která zachování společnosti považuje za přednostní cíl, jehož součástí je zachování přírody jako prostředí pro život. Ekologicky šetrné jednání k přírodním objektům je potom při určité míře informovanosti a výchovy samozřejmostí. Dnes se to neděje především individualistickým myšlením, které se vyznačuje zaměřením na jednotlivce, který je dočasný, chce si jen užívat a existence společnosti po jeho smrti jej nezajímá, tím méně jej zajímá existence přírody.

  Souhlasím s autorem v mnoha věcech: v otázce ekologické výchovy, v otázce současné expanze digitální techniky, popularizaci vědy, zachování etnických jazyků, učení filozofie apod. Shodneme se na principu řešení: Je zapotřebí změnit kulturní ideály, především k materiálně méně náročným realizacím kultury a k ochranářskému jednání, ale též k společenské sounáležitosti. Je neproduktivní zpracovávat dílčí teorie zachování lidstva a přírody, je zapotřebí onticky založené komplexní teorie humanitně-ekologické (viz www.nadacasovy-humanismus.cz), řešit v rovnováze zájmy obojího, protože jsou úzce vzájemně spojeny.

  Pokusy udělat z člověka jiného tvora, nacistického nadčlověka, komunistického „nového socialistického člověka“, vždy selhaly. Taktéž musí selhat pokusy udělat z člověka nějakého býložravce a indolentního opatrovníka každé mouchy. Není lepší člověk a nebude, a jak správně interpretoval pan profesor Šmajs, lze změnit jen lidskou kulturu a v jejím rámci změnit pravidla života. 

Vlastimil Podracký

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Vlastimil Podracký

Vlastimil Podracký

Obhajuji konzervativní hodnoty, píši o nebezpečných jevech současné společnosti. Vyjadřuji se k aktuálním událostem.

Vlastimil Podracký je spisovatel a publicista. Vydal knihy: Pozor na tunelování, Občanská obroda, Návrat k domovu, Hrdinům se neděkuje (životní příběh Vladimíra Hučína), Žluté nebezpečí, Poslední člověk, Temná komora, Sodoma Gomora a Nadčasový humanismus. Příležitostně publikuje články.

REPUTACE AUTORA:
12,34

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy