Konec pravolevé politiky, zvítězily koblihy

úterý 29. říjen 2013 11:35

Už hodně dlouho je v praxi neuskutečnitelná
opravdová pravicová politika. Většina vlád se nakonec nikdy nemohla vyhranit
čistě pravicově a naštěstí ani levicově. Skutečnost je totiž taková, že
realizace opravdových pravicových myšlenek by znamenala takové změny, které by
země neunesla. Příkladem může být zavedení tržní ekonomiky do zdravotnictví
nebo silné omezení sociálních podpor. Pokus o snížení platů ve zdravotnictví a omezování
státní správy skončil fiaskem. Proto též ani proklamované snížení daní a poplatků
nikdy nemohla myslet žádná vláda vážně. Protože nic nového smysluplného není,
vítězí zatím kuřata, párky a koblihy.

Je jasné, že teprve kuřata a párky připomněly omezeně zvoleným starým parlamentním stranám prostý národní humanismus, tedy, že je zapotřebí spolupracovat na obecném blahu nikoliv jen křečovitým prosazováním ideologií, ale spoluprací na základě zdravého rozumu. Je sice lepší nahradit nefunkční ideologie koblížky, ale ideál konzumu samozřejmě nemůže být konečným cílem.

  

Konec socialismu

  Demokratický socialismus byl založen na přerozdělování prostředků od bohatých k chudým a vůbec využití daní bohatých pro obecné blaho. Taková praxe ovšem vyžadovala jisté podmínky: Jednak ti bohatí museli být dosažitelní, tedy jejich zisky musely být zachytitelné a spočítatelné. Musel tedy existovat silný stát, který byl schopen tyto operace provést i proti vůli bohatých, kteří se zcela přirozeně bránili. Proto také uskutečnění sociálních cílů mohlo být tam, kde byl silný stát zděděn po předchozích starých liberálních vládách a byl uzavřený, tedy s hranicemi, cly, vlastní měnou a s úřednictvem této vládě loajálním.

  Už Thatcherová musela zasáhnout do expanze socialismu v zájmu státu, protože rozbujelé sociální služby a věčné stávkování státních zaměstnanců vymáhajících si vyšší platy a výhody, a vůbec nefunkčnost státních podniků, nebylo už možno platit z daní soukromých podniků. To předznamenalo situaci, že stále více navyšovat přerozdělování k chudším má svoje meze, ale zároveň vzniklo poznání, že státní podniky nefungují a cesta znárodňování je slepou uličkou.

  Nicméně mezitím se rozšířila globalizace natolik, že výrobní podniky odešly z vyspělých států do rozvojových, vznikla nezaměstnanost vysoce se projevující teprve po čase, když zaměstnání ve službách už bylo saturováno. Ale ještě problematičtější je, že zisky z globálního obchodu a služeb jsou státem těžko zachytitelné a tím nezdanitelné. Socialisté tedy nemají základnu, ze které by svoje přerozdělování vykonávali. Protože se nechtějí vzdát svých ambicí, ždímají střední třídu, která je dosažitelná, nadbíhají mezinárodním korporacím výhodami, aby je získali investovat ve státě a zaměstnat lidi, a zadlužují stát.

  Zároveň se zdravotnické služby rozrostly co do kvality i kvantity několikanásobně, obyvatelstvo zestárlo a mnoho z pracujících je v důchodě, přičemž mladých je stále méně. Výdaje státu rostou mnohem rychleji než příjmy: podotýkám, že v době krize je to obzvláště viditelné. Nemyslím si, že snad krize nějak skončí, pokud ano, vzrostou náklady na celou sociální sféru tak, že o nějakém vzrůstu blahobytu nemůže být řeči.

  Rád uvidím, co udělají sociální demokraté se svými předvolebními sliby: snižování DPH, odstranění poplatků ve zdravotnictví a vůbec s celým rozdáváním, když ani nedovedli vysvětlit, kde na to vše vezmou. Majetková přiznání, daně bohatším a registrační pokladny to nevytrhnou, to ví každé malé dítě. Naštěstí se mohou vymlouvat na svoje koaliční partnery. Jinak nás čeká obrovské zadlužení a postupný státní krach.

  Občané si zřejmě uvědomují realitu více, než se předpokládalo, proto dali hlasy straně, která se profilovala jako podnikatelská, slibující zaměstnanost a příjmy z práce.

  Antropologicky zhoubné jsou rovnostářské teorie a jejich částečně realizované segmenty. Člověk mající zajištěny prostředky k obživě se obvykle nesnaží, nechce pracovat a nechce ani děti posílat do školy, protože to nepovažuje za smysluplné, vždyť přece dostanou podporu bez práce! Humanitářsky založená společnost zažívá rozrůstající se zhoubné podhoubí relativní bídy, která je ovšem způsobena neochotou přizpůsobit se systému. Nedostatek vhodné práce pro tyto lidi to umocňuje. Zde se setkává zhoubné podhoubí modernity: liberalismus a socialismus si podávají ruce.

 

Konec liberalismu

  Důsledný klasický liberalismus, jak jej definoval Václav Kalus (ale nikdy neuskutečnil), vypadá docela dobře na papíře i v historickém příběhu. Je ovšem otázka, jak jej zařadit do doby hlubokého humanismu, kdy má každý právo na bezplatné zdravotnické ošetření, kdy má právo na sociální podporu apod. Vracet se do devatenáctého století, kdy žádné zabezpečení nebylo, nelze, proto lze realizovat pouze politickou základní vizi.

  I když má liberalismus řešení, nelze je realizovat z humanitárních důvodů, protože se nepodařilo zajistit vysoký materiální pokrok takový, aby byly sociální záležitosti nepatrným problémem, zároveň se vzrůstající degradací obyvatelstva (zvyšující se nemocností a vymíráním) a odchodem průmyslu do rozvojových zemí je v nedohlednu takový pokrok, aby byl v jeho rámci liberalismus považován za humanitně přípustný režim. Kompromisy liberálních vlád to dokládají.

  Antropologicky je liberalismus nepřijatelný neustálým růstem materiální spotřeby, podporované cílenou nekvalitou výrobků, aby se rychleji obnovovaly, a tím plýtvání zdroji. Hromadění odpadků, tenčící se energetické zdroje, znečištění prostředí a likvidace přírody sice ještě nenarazily na limity, ale barbarské chování k přírodě a k budoucnosti lidstva se určitě vymstí. Liberalismus vyčerpává i lidské biologické rezervy: pomáhá v rozkladu rodin, v odloučení lidí a spěje k životu osamocených jednotlivců. Zaměstnavatelé zaměstnávají lidi mladé, flexibilní, bez rodin, oddané své práci a připravené k disposici kdykoliv a kdekoliv na světě. Ti nevyžadují vysoké platy, protože nemají velkou spotřebu. Tím je nasazena nízká hladina platů a vyžadovaný způsob chování pro všechny, tedy i pro otce rodin. Mladí rodinu odkládají a tím vlastně omezují nebo ji nezaloží. Liberalismus v tom ovšem jen sekunduje celé ideové soustavě modernity, která hlásá individualismus, nezávislost žen a svobodu jakéhokoliv jednání, byť už by se blížilo svévoli a jednání v nesouladu se zájmy společnosti. Tato situace je samozřejmě z důvodů biologického přežití neudržitelná, nicméně se dotýká všech idejí modernity, liberalismus a socialismus nevyjímaje.

 

Závěr:

 Neschopnost obou hlavních ideových systémů modernity čelit oběma segmentům krize: krizi globalizační: otevřeným hranicím, odchodu výroby do jiných států a úniku zisků, a krizi civilizační: vymírání obyvatelstva, zhoršování zdravotního stavu a devastaci přírody, vede k vyloučení obou směrů z politiky a nahrazení smaženými kuřaty. Koblížková strana řešení také nemá, ale alespoň nemá ambice setrvávat v zastaralých schématech, což může vést k volnějšímu zamyšlení.

  Musí přijít něco zcela nového, které nebude jen kombinací starých nefunkčních idejí (nazývané někdy třetí cesta). To nové mohu jenom naznačit podle mého názoru jako konzervativní (viz moji knihu Návrat k domovu). Je to ovšem velice obtížné, ale snadné cesty neexistují.

Vlastimil Podracký

Marek TrizuljakDíky za promyšlený, fundovaný článek21:2829.10.2013 21:28:19
JB001Rád čtu vaše příspěvky20:3629.10.2013 20:36:36

Počet příspěvků: 2, poslední 29.10.2013 21:28:19 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.

Vlastimil Podracký

Vlastimil Podracký

Obhajuji konzervativní hodnoty, píši o nebezpečných jevech současné společnosti. Vyjadřuji se k aktuálním událostem.

Vlastimil Podracký je spisovatel a publicista. Vydal knihy: Pozor na tunelování, Občanská obroda, Návrat k domovu, Hrdinům se neděkuje (životní příběh Vladimíra Hučína), Žluté nebezpečí, Poslední člověk, Temná komora, Sodoma Gomora a Nadčasový humanismus. Příležitostně publikuje články.

REPUTACE AUTORA:
9,69

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy