V komunistickém ráji

pátek 4. říjen 2013 15:17

Předvolební kampaň vrcholí a mnozí lidé, mající problémy v současné společnosti, vzpomínají, jak to bylo za komunistů báječné. Chápu, že mnozí lidé dnes nemají snadný život, ale že by museli mít kvůli tomu ztrátu paměti? Dost se mluví o zločinech režimu, ale lidi zajímají spíše docela obyčejné věci. Dovolím si udělat trochu takový výlet do minulosti bez nějakých nenávistných útoků. Prostě takové osvěžení paměti pro pamětníky a návrat k realitě pro ty později narozené.  

Začnu běžným životem

  Maso bylo v Masně jen někdy a nějaké, bez velkého výběru. Snad uzeniny byly dostupnější. V některých obdobích (která vždy propaganda nějak vysvětlovala, třeba neúrodou) se stály na maso fronty. V padesátých letech to bylo naprosto samozřejmé. Ještě v osmdesátých letech, když jsem přišel ve čtyři hodiny odpoledně z práce, byl v samoobsluze poslední ztvrdlý chleba. Nepracující, obvykle důchodci, byli tedy potřební proto, aby ráno nakoupili. Kdo je neměl, byl na tom hůře. To platí pro celé období, jen v pozdější době byly projevy méně výrazné. Hlad ovšem nebyl.

  Bydlení bylo levné. Zato se domy téměř neopravovaly a chátraly. Kdo bydlel v novém paneláku, to třeba nemusel pociťovat, ale starší zástavba nezadržitelně chátrala. Opravovala se jen turisticky zajímavá místa. Na přidělení bytu se čekalo průměrně deset let, samozřejmě, že někdo měl výhodu, obvykle lidé v režimu dobře zapsaní. Běžné bylo bydlení dvou generací v jednom bytě a čekání na byt.

  Nemluvím zde o technické zaostalosti a nevybavenosti zdravotnictví účinnějšími léky, protože doba pokročila a někdo může namítat, že nelze srovnávat technické prostředky. Vzpomínám, že známí si nechali poslat ze zahraničí účinný lék, který nebyl doma k sehnání. Na hranicích jim ho zabavili, prý pro potřebnější lidi. Těmi byli nejspíše komunističtí pohlaváři v jejich specializovaných nemocnicích. Fronty u lékařů byly samozřejmostí, ale to mnohdy zůstalo dodnes. Placená nemocenská byla sice velkou výhodou, ale tlak na vystavení neschopenky byl velký a na lékařích těžké rozhodování, které ještě bylo násobeno nátlakem na co nejmenší nemocnost. Dnes je péče mnohem kvalitnější, platy lékařů podstatně vyšší a vybavenost léky naprosto nesrovnatelná. Tím se systém dostává do krize a řešením je něco zaplatit od pacientů.

  Služby byly doslova mizerné. Vzpomínám, jak v autoopravně neměli převodovku řízení na Moskviče, a já jsem jezdil s vůlí volantu dobrých 30 stupňů. Prostě nebyla a nebyla nikde. Nepomáhalo nic. Kdyby o tom věděli esenbáci, zakázali by mi jezdit a auto jsem mohl odstavit. Nakonec jsem si ji nechal vyrobit v podniku, ve kterém jsem pracoval. Tajně jako fušku jednomu soustružníkovi. Takovým způsobem se z lidí stávali podvodníci. Ve výrobních podnicích se vyrábělo všechno potřebné pro domácnost, samozřejmě z podnikového materiálu a v pracovní době. Jinak to ani nešlo. Materiál se volně koupit nedal a doma nikdo dílnu neměl, ba co dím, mít nesměl, protože by to bylo nedovolené podnikání. Kdo pracoval v podnicích v zámečnické, nástrojařské nebo opravářské dílně byl král svého prostředí. Předcházeli si ho komunističtí pohlaváři, protože ti samozřejmě všechen ten podvod kryli, sami potřebovali totéž. Fronty na automobily byly samozřejmostí a noc strávená před Mototechnou součástí života. Známosti to ovšem mohly vyřešit. Všimné pro vedoucího Mototechny nebo politická protekce byly realitou stejně jako střídání dne a noci. Lidé si zvykli na podvody jako samozřejmost, jako na součást života. Klientelismus a mafiánství má základ v té době. Režim je tak vychoval. Těžko se potom zbavujeme těchto zlozvyků. Mnozí lidé dnes ovšem nechápou, že tyto nešvary byly vlastně podstatou tehdejšího systému. Bez protekce, úplatků a protislužeb se nedalo nic opravdu trochu nadstandardního sehnat. Samozřejmě, že se o tom nemluvilo a tak se dnešním lidem zdá, že to nebylo. Bylo to ovšem v mnohem větší míře.

  Ale nejhorší byla vydíratelnost režimem. Každý musel nějak selhat, když chtěl žít. Nepřítel režimu nemusel být odsouzen za politický čin, ale prostě se na něj něco našlo. Třeba zrovna, že si nechal udělat v podniku převodovku řízení na auto. Nebo si zapůjčil domů vrtačku z dílny, aby si vyvrtal ve zdi díry na připevnění skříňky. Někteří byli takto chyceni s vrtačkou v tašce a obviněni z krádeže, kterou neměli v úmyslu. Všemocný režim to takto mohl i nastražit.

 

Utopie končící úpadkem

  Komunisté měli svůj ideový plán: Práce pro každého, bydlení pro každého, neplacené zdravotnictví a všechny potřeby bez velkých peněz nebo zdarma. Tento plán byl nejen neúměrně ambiciósní, ale naprosto neuskutečnitelný. Ty věci, které se jim podařily, byly spíše Potěmkinovou vesnicí, tedy existovaly, ale naprosto nekvalitně a mnohdy bezvýchodně. Laciné bydlení bylo na vnitřní dluh. Domy chátraly. Navíc se nedařilo v rozumné době lidem toto bydlení zajistit. Neplacené zdravotnictví zaostávalo za světem, bylo zneužíváno a náklady neúměrně rostly. Příplatky na potraviny byly problémem a potraviny se přesto musely zdražovat. Ve spotřebním zboží byl malý výběr, nepokrývalo potřeby, většina opravdu dobrých věcí se těžko sháněla. Služby byly doslova mizerné a mnoho věcí si lidé museli zajišťovat mimo systém, tedy fuškami a vlastní prací. Prostě komunistické myšlenky byly nefunkční, systém na nich vybudovaný byl vlastně fantazií bez šance na reálný pokrok. Obliba Tuzexu se zahraničním zbožím kupovaným za prostředky poslané ze zahraničí emigranty, či za bony vyšmelené od veksláků, jen potvrzovala ubohou skutečnost a nereálnost režimu, prostě totální selhání v konkurenci s kapitalismem.

 

Život s výhodami a jejich dvě tváře

  Režim se dostal do pasti i v mnoha dalších věcech. Hlavně v podinvestovanosti podniků. Prezident Husák nechtěl snižovat životní úroveň nebo si půjčovat peníze ze Západu jako v Polsku, proto podniky technicky zaostávaly. Husák si po zásahu sovětských vojsk v r. 1968 kupoval lidi životní úrovní, jenže okupanti mu na to nic nedali. Kde měl tyto prostředky brát? Jedině na úkor investic. V podstatě se za posledních dvacet let postavilo jen pražské metro a nějaké dálnice s velkým zpožděním.

  Průmyslové podniky ztratily v r. 1948 západní trhy a východní trh hladověl po každém zboží a tak se na kvalitu nemuselo hledět. Protože nebyla ani vnitrostátní konkurence, kvalita upadala. Podniky byly v r. 1989 bez investic, s nízkou produktivitou práce, bez západních trhů, východní trhy ztratily rozkladem sovětského bloku. Politika otevření hranic západnímu zboží je měla donutit alespoň na domácím trhu se vyrovnávat s konkurencí. To byl ovšem čin zvýhodňující západní výrobce, kteří naše podniky většinou úplně konkurenčně vyřadily a postupně dostaly do rukou zahraničních vlastníků. Na tom se ovšem podepsaly i ony vlastnické zmatky, které nastaly tzv. privatizací. 

  Zaměstnanost v podnicích byla za komunistického režimu umělá, mnoho lidí pracovat nechtělo, a přesto byli zaměstnáni a nějak se protloukali. Ti, kteří vyloženě do práce chodit odmítali, byli odsouzeni jako příživníci a pobývali ve věznicích většinu života nebo v psychiatrických léčebnách. Na ulicích tedy bezdomovci vidět nebyli.

  Sověti potřebovali postavit tzv. Ropovod družby, aby mohli dodávat naftu na Západ a tím získávat devize. K tomu využívali i našich podniků a našeho území. Až byl ropovod postaven a mohli si kupovat na Západě kvalitní výrobky a investiční celky a zároveň zjistili, že vojensky už Západ nedoženou a musí se s ním usmířit, přestali jsme být pro ně zajímaví. Naše výrobky přestali potřebovat a taktéž se potřebovali zbavit smlouvy na levnou naftu, kterou s námi měli dlouhodobě uzavřenou. Nějaká protikomunistická revoluce byla východiskem. Celých posledních dvacet let to byla tikající bomba, prostě žití v očekávání, asi jako těhotenství. Nové dítě se muselo narodit, muselo se něco stát, život se musel změnit. Nešlo takto žít dál.
  Jinak samozřejmě lidé, kteří si nedělali nějaké starosti, jak to dopadne, odstoupili od veškeré společenské zodpovědnosti a mysleli jen na sebe, se mohli mít docela dobře. Měli práci a určité jistoty. Ty samozřejmě dnes nemajetní lidé nemají. Mladí lidé dostali práci po absolvování střední školy nebo vyučení a mohli založit rodinu, protože školky a jesle byly s určitými problémy dostupné. Limitujícím faktorem byl byt, na který se čekalo dlouhou dobu. Běžný život byl nějak zajištěn včetně rodiny a reprodukce populace, nejistota vyhození na ulici neexistovala (vyjma politických odpůrců režimu). Mít děti neznamenalo velký propad životní úrovně, protože většina potřeb byla nějak kryta, od patnácti let bylo možno dát dítě do internátu na nějaké učiliště téměř zdarma a rodiče se od té doby o dítě příliš starat nemuseli. Všechno to ovšem znamenalo se nějak podrobit šedi života v tomto režimu a nemít velké ambice.

  Na venkově nebyl problém ani s bydlením, tam se většinou mohly stávající rodinné domky nějak rozšířit. Lidé si ovšem museli všechno sami postavit, třeba i celý dům, protože ani peníze na to, ani služby nebyly. A co se dalo ukrást ze „socialistického majetku“, se ukradlo, většinou s tichým souhlasem vedení, které tu míru „zachraňování“ mělo pod kontrolou a samo si ji pro sebe „regulovalo“ také. Tak venkov poměrně dobře prosperoval, zvláště proto, že i situace v JZD byla příznivější, vzájemné sousedské služby byly samozřejmostí. Nicméně to byla dřina. Lidé nebyli s tím ovšem nějak nespokojeni, na práci byli zvyklí. Toto paradigma je dnes velkým vzorem a důvodem, proč v dnešní svízelné situaci venkova se na to vzpomíná a volba levice to potvrzuje. Tenkrát byly ovšem potraviny vykupovány za mnohem vyšší cenu a stát vlastně tím venkov dotoval. Hlavní tajemství této prosperity však bylo v práci lidí, kteří ji dělali většinou pro sebe, a v relativně nízkých nákladech na takový život neboť velkou část prostředků si lidé vyprodukovali sami. Dnešní obhájci komunismu nechápou, že to byly vlastně kapitalistické praktiky a jistá individuální svoboda, která tuto prosperitu umožnila.

 

Závěr

  Kde byl kapitalismus, tedy samozásobení a černý trh s produkty a službami, tam byla prosperita. Tiše schvalované rozkrádání státních podniků tuto prosperitu podporovalo. Důsledně prosazené komunistické myšlenky vedly jen k nekvalitě, šedi života, nezájmu a bezvýchodnosti. Komunismus v pravém smyslu slova v praxi naprosto selhal. To, co bylo dobré, bylo jeho ideovým popřením.

  Mohlo by se o té době vyprávět donekonečna. Byl to v podstatě feudalismus nebo řekněme otrokářství. Otroci, za které druzí přemýšleli, nemuseli si namáhat mozkové závity, řešit koho zvolí ve volbách, politicky se angažovat. Dostali naservírované vše, tedy i to, jak mají myslet, co mají říkat. Svobodné myšlení je vždy zdrojem pokroku, bez něj režim chátrá a termín jeho konce lze pouze posouvat. Jednou neobstojí v konkurenci se svobodnou společností a zanikne. Dnes nemůžeme jít zpět. Postaru se nedá žít. Můžeme jen uvažovat, jak řešit problémy naší svobodné společnosti, jak řešit i ty výzvy, které nám dávají vzpomínky na těch několik výhod totalitního režimu.
  Řešením není vzdát se svobody ve prospěch nějakých totalitních vládců, řešením je využít svobody, kterou máme, abychom odstranili nedostatky. To chce angažovanost většiny lidí, to vyžaduje myslet, řešit problémy komplexně. Pokud to neumíme, využijeme svobody jen k hádkám a prosazování osobních zájmů, nejsme jí hodni a čeká nás otroctví, které vždy znamená jen úpadek, bídu, bezvýchodnost a termín dočasnosti.

Vlastimil Podracký

IvanJiný pohled - 1014:0921.11.2013 14:09:59
IvanJiný pohled - 914:0821.11.2013 14:08:42
IvanJiný pohled - 814:0721.11.2013 14:07:27
ivanJiný pohled - 714:0621.11.2013 14:06:12
ivanJiný pohled - 614:0421.11.2013 14:04:59
IvanJiný pohled - 514:0321.11.2013 14:03:49
IvanJiný pohled - 414:0221.11.2013 14:02:06
IvanJiný pohled - 314:0021.11.2013 14:00:41
IvanJiný pohled - 213:5821.11.2013 13:58:50
IvanJiný pohled-pokr. 113:5621.11.2013 13:56:15
IvanJiný pohled.13:5421.11.2013 13:54:21
DennisPani Evo, abychom si mohli porozumet,16:2111.10.2013 16:21:31
EVAKlobouku, nedíváte se pozorně.14:2611.10.2013 14:26:34
kloboukDivam se pozorne ...15:3210.10.2013 15:32:43
DennisPani Evo, proc mi neverite12:5810.10.2013 12:58:32
EVA(3) Klobouku ....23:479.10.2013 23:47:08

Počet příspěvků: 58, poslední 21.11.2013 14:09:59 Zobrazuji posledních 20 příspěvků.

Vlastimil Podracký

Vlastimil Podracký

Obhajuji konzervativní hodnoty, píši o nebezpečných jevech současné společnosti. Vyjadřuji se k aktuálním událostem.

Vlastimil Podracký je spisovatel a publicista. Vydal knihy: Pozor na tunelování, Občanská obroda, Návrat k domovu, Hrdinům se neděkuje (životní příběh Vladimíra Hučína), Žluté nebezpečí, Poslední člověk, Temná komora, Sodoma Gomora a Nadčasový humanismus. Příležitostně publikuje články.

REPUTACE AUTORA:
8,58

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy