Bezvýchodné ekonomické přetahovačky

středa 22. květen 2013 11:25

Klesající ekonomika České republiky vede ekonomy k hledání cest, jak situaci zlepšit. V nedělní relaci Václava Moravce se prezentovali známí ekonomové Dlouhý a Rusnok, že příčinou je nízká spotřeba, prezident Zeman den nato navrhl investice do staveb. Mně ovšem připadají tyto návrhy přinejmenším jako velmi omezené. Vždyť přece krize začala velkou spotřebou a rozmařilými investicemi? Kde se vezmou peníze? To zase budeme žít na dluh? Není to snad, jako když se dva vrabci přetahují o stéblo? K překonání krize se navrhuje to, co ji způsobilo.

Kde se vezmou peníze na zvýšení spotřeby? Lidé je buď vydělají, nebo je vezmou z úspor. Snížená spotřeba má zase opačné znaménko stejných fenoménů. Propad spotřeby vznikl snížením platů, zvýšením nezaměstnanosti, obavami z budoucnosti a šetřením. Snížení spotřeby nastartoval kauzální proces krize. Snížená spotřeba znamená méně práce, snižování výdělků a propouštění. To opět vede ke snížené spotřebě a dalšímu prohloubení krize.

  V podstatě to začalo už dávno. Někdejší blahobyt zcela nepozorovaně začal být nepřirozený. Najednou nestačily příjmy, ale málokoho napadlo šetřit, začal si půjčovat. Stát řešil nezaměstnanost právě tak, jak chce nyní Zeman. Začal si půjčovat na velké stavby, aby zaměstnal lidi. Tak se začalo plýtvat, nebylo ani tak potřebné něco postavit, jako „proinvestovat“. Příčiny tohoto stavu se nezkoumaly. Čekalo se na „boom“, který vše zaplatí. Nikdo nevěděl, odkud by se měla tato nová konjunktura vzít. Jakási neopodstatnění víra v hospodářské cykly, ve kterých se střídá blahobyt s krizí, je nějakým bludem, jehož původ je v lidské schopnosti věřit nesmyslům. Bylo mnohokrát vysvětleno, že něco takového neexistuje, hospodářské poklesy vznikají zásahy zvnějšku, konjunktura je potom jen obnovením přirozeného prostředí, nikoliv zázrakem seslaným shůry. Pokud je ovšem přirozené prostředí nějak narušeno, nemůže se konjunktura obnovit. To je právě v současné době. Prostředí je narušeno trvale, nejde o nějaký cyklus.

  Trvalé narušení prostředí začalo jednak odchodem průmyslu do rozvojových zemí nebo prostě pryč z našeho státu. Dále se neúměrně zvýšily platby na důchody a zdravotnictví, které nemohly být nějak kryty zvýšenou produktivitou práce, protože práce odešla. Tyto důvody krize jsou podstatné a nejsou řešitelné přetahováním stébla nějakými vrabečky, kteří si hrají na politiky a ekonomy. Domnívat se, že služby zaměstnají lidi vyhozené z průmyslové práce, je zase mýtus, který platí jen do nějaké míry. Tyto služby musí někdo platit, když lidé peníze nevydělají, nezaplatí ani služby. 

  Podstatnou otázkou je, kde zůstávají peníze ze zvýšené produktivity práce? Pokud se dostanou do zvýšených platů a zisků, musí se také někde utratit. Je tedy otázkou, ve kterém státě se tyto peníze utrácí? Tam potom mohou být podpořeny služby. Jestliže ovšem ze státu průmysl převážně odešel, pokud zůstal, platy jsou nízké a zisky odchází do zahraničí, nejsou peníze ani na služby, které by zaměstnaly nezaměstnané. 

  Zatímco u zemí, které prodávají svoje přírodní bohatství, přichází peníze ze zahraničí jaksi navíc, jaksi nezaslouženě, a nemusí být podloženy prací. U nás je to ovšem naopak. Z našich výdělků velký kus zůstává v zahraničí. Jsou to především platby za suroviny, ale i zisky nadnárodních společností mnohdy nezdaněně unikající do daňových rájů. Co se tedy stane, když se na dluh zvýší spotřeba? Jen část ceny zboží zaplatí výdělky našim lidem tak, aby je oni opět zase použili pro spotřebu a peníze se točily v našem hospodářství. Většina jde do zahraničí. Jednak za zahraniční zboží a jednak do daňových rájů a dále za předražené suroviny. To by nevadilo, pokud by se jednalo o peníze vydělané na práci pro vývoz a vůbec na práci, která je potom zaplacena penězi vydělanými vývozem (to se děje třeba v oněch montovnách aut, i když to není zrovna nejvhodnější způsob). Jinak je to ovšem s dluhem. Jen část dluhu se dostane do rukou našim lidem, většina se ocitne v zahraničí. Tak podporujeme vlastně zaměstnanost v Číně a jinde z našeho dluhu, a potom si od těchto zemí půjčujeme.

  Teoreticky by bylo řešení: Šetřit, kupovat převážně naše zboží, ale pracovat a vyvážet (je to taková jakási švýcarská cesta). Tak by nevznikal dluh a navíc by se zaplatil. Vyvážené zisky se musí také nahradit prací a vývozem. Přebytek vývozu nejde uplatnit v EU, kde si toto říkají všichni, ale v zemích ve světě. Proto je tak potřebný obchod s latinskou Amerikou a Ruskem. Proto se mluví o obchodu s asijskými tygry. Ale většinou to není snadné. Zvláště pro vnitrozemský stát.

  Také je zapotřebí mít velké světové firmy, které by měly sídlo u nás, platily zde daně a utrácely zisky. Něco takového, jako byl kdysi Baťa, Škodovka, Tatrovka apod. a tak jak je to dnes ve vyspělých západních zemích. Také mít svoje banky, které se budou chovat shodně. Stát v tom může pomoci jen omezeně - vytvářet prostředí pro podnikání a šetřit státní výdaje. Ostatní závisí na nás, ale hlavně na těch, kteří mají peníze na investice a schopností podnikat.

  Zvyšování naší spotřeby a vyhazování peněz na investice, které je nevrátí, je naprosto mylné a vede ke dluhové pasti a bezvýchodným situacím, na které všichni doplatíme.

Vlastimil Podracký

Milan JirásekDodatek -19:0822.5.2013 19:08:42
Milan JirásekHezký večer.19:0522.5.2013 19:05:06
Olga ChválováParciálně rovné ceny18:3822.5.2013 18:38:42

Počet příspěvků: 3, poslední 22.5.2013 19:08:42 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.

Vlastimil Podracký

Vlastimil Podracký

Obhajuji konzervativní hodnoty, píši o nebezpečných jevech současné společnosti. Vyjadřuji se k aktuálním událostem.

Vlastimil Podracký je spisovatel a publicista. Vydal knihy: Pozor na tunelování, Občanská obroda, Návrat k domovu, Hrdinům se neděkuje (životní příběh Vladimíra Hučína), Žluté nebezpečí, Poslední člověk, Temná komora, Sodoma Gomora a Nadčasový humanismus. Příležitostně publikuje články.

REPUTACE AUTORA:
8,73

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy