Kypr: Periferie chudnou, centra bohatnou

středa 3. duben 2013 15:00

Není to poprvé, co byly někomu zabaveny peníze. Prostě jen tak….. Dal si je do nesprávné banky nebo v nesprávné zemi. Že o tom nevěděl? Jeho vina, do takové banky nemá peníze dávat. Přesto je tam mnozí dávají. Kdyby to věděli, jak nám chytráci radí, peníze v té bance nebudou a nebude co zabavovat. Kdo za to může? Nějací bankéři a nějaké státy, ale ti jsou nepostižitelní. To se nestalo v Urumba-bu-bu, ale v Evropské unii, ve které je neporušitelným zákonem nezcizitelnost majetku. Kdo může za tento vývoj k bezpráví?

Kde jsou pravidla, která by dávala jistotu? I soukromé podnikání musí mít pravidla, řád, spravedlnost, práva. Je vůbec Evropská unie schopna ochránit vklady v některém státě EU? Co když bych si zcela normálně a nespekulativně uložil vklady v kyperské bance? Proč bych měl o ně přijít? Kam se řítí tento svět a co je vlastně příčinou této krize?

 

Otevřený nebo uzavřený svět?

  Kdysi V. Klaus na návštěvě ve Španělsku řekl: „hranice znamenají svobodu.“ Je to podivné rčení, které vzbudilo rozpaky, ale řekněme si, co je na něm pravdivého.

  Někdo může namítnout, že ve starém Rakousku existovaly různé země o různé vyspělosti s otevřenými hranicemi. Někdy se to dává za vzor. Ano, ale byla jiná doba, nebyly důchody, sociální podpory a jednotné zdravotnictví, většina lidí pracovala v průmyslu a zemědělství.

  Dnes je doba odlišná, nefunguje zemědělství, průmysl většinou zanikl a odsunul se do Asie, většina lidí je zaměstnána ve službách. Služby jsou vyžadovány tam, kde jsou lidé a peníze. Lidé jsou ve velkých městech a peníze jsou ve vyspělých oblastech. Na venkově prosperují jen rekreační a lázeňské oblasti, jinak nic. Centra bytní a periferie chudnou. Kdo viděl města starců na Sicílii, rozpadající se vesnice v jižní Itálii, vysídlená města a vesnice východního Německa a vysídlené vesnice našeho pohraničí, pochopí, že prostě lidé odchází tam, kde jsou peníze a tím i práce. To je prostě tam, kde sídlí bohatí (tím nemyslím úplné boháče, ale prostě ty, kteří mají slušné příjmy).

  Pokud jsou bohaté a chudé oblasti v rámci jednoho státu, kde existuje nějaká sounáležitost národní a státní, je možno tento jev mírnit. Obvykle nějakou pomocí, nějakými projekty, které jsou ovšem založeny na občanské identitě. Většinou se to projevuje třeba už jen tím, že zdravotnické služby dostane shodné občan vyspělé i zaostalé oblasti, přestože ten z vyspělé přispívá do systému mnohem více.  Taktéž podporu v nezaměstnanosti a důchod. Také státní zaměstnanec má stejný plat v každé oblasti (policie, hasiči atd.). V zaostalých oblastech se vždy dislokovaly vojenské posádky. Lidé ze zaostalé oblasti ji nemuseli naplno opustit, mohli se do ní vracet, žili v ní v důchodu apod.

 Integrace ve světě bez sounáležitosti

  Co se stane, když se státy spojí, dejme tomu do nějaké eurozóny? Vznikne cosi jako jednotný stát, ovšem bez politických pravomocí. Začnou bytnět centra v Německu, severských státech a některá velká města ve vyspělých západních zemích. Jih začne chudnout. Řecký případ je typický. Velká část průmyslu odešla právě do Německa, většina podnikatelů se usadila jinde, peníze převedli. Kvalifikovaní lidé odešli pracovat do vyspělých států, kde kvalifikaci uplatnili, a to bez ohledu na to, kolik jejich zchudlý stát vložil do jejich vzdělání v domnění, že oni mu pomohou. Na rozdíl od vnitrostátních poměrů v samostatném státě neexistuje ovšem ona pomoc z centra na periferii. Ta pomoc, která se zatím Řecku poskytla, je vlastně jen jakousi záplatou. Správně by vyspělé země měly trvale a ve velké míře přispívat zaostalým, aby to bylo alespoň tak, jako přispívá německý západ svému východu, jak přispívá italský sever jihu. Měly by být stejné důchody, stejné zdravotnictví a vůbec všechny shodné sociální podmínky. Jinak těsnější integrace být nemůže.

  Protože chudnoucí státy chtějí nějak vyrovnávat svoji životní úroveň, kterou by jinak postupně ztratily a úplně zchudly, tvoří dluhy a řeší to různými ne zrovna legálními způsoby, jako třeba Kypr. Dosud se domnívaly, že Evropská unie je nenechá padnout, že nějak rozdíly srovná. Kypr nyní dostal rázně po nose, jako dítě, které se k maceše příliš moc lísalo. Je to malý stát a jeho problémy se nepřenesou dále, takže přísnost nic nestojí.

  A zde nastává test evropské identity. Skutečná potřebná pomoc se nekoná. Na výhodách, které Německo získalo eurozónou jako její centrum, se nehodlá dělit s těmi chudšími, které vlastně na eurozónu doplatily. Vyspělé státy se snaží rozpustit problém na celou EU, tedy záporné následky procesu, na kterém vydělaly, mají nést všichni, včetně takových chudých zemí, jako je Slovensko. Zde se jasně ukazuje, že Evropa nemá jednotnou identitu a od ní odvozenou občanskou solidaritu, jednotný evropský občanský pocit se nekoná ani v těch zemích (Německo, Francie), které něco takového stále očekávaly od druhých a kritizovaly je za přílišný separatismus (Británie, Česko).

 Závěr: Evropské sjednocení není možné bez jednotné evropské identity. Stávající situace na jihu Evropy jasně ukazuje, že taková identita a s ní spojená občanská solidarita se nekoná ani v zemích, které to stále hlásaly. Jestli je projekt EU příliš předčasný nebo není možný vůbec, nehodlám soudit. Jisté je, že do nějaké míry uzavřené státy s vlastními měnami, daňovými a celními sazbami jsou vlastně stále ještě perspektivním vzorem a zdá se, že momentálně jediným opravdu schůdným východiskem. Řešení jsou pro každý stát specifická, nelze je nějak diktovat z centra pro všechny shodně. Tam, kde lidé méně pracují, budou asi materiálně chudší, ale bídu a hlad mít nebudou, pokud se jim zvnějšku nevnutí cizí představy o jejich životě.

  Takovými představami o cizím životě jsou třeba dotace EU, které jsou v podstatě dotacemi, které si zaplatí každý sám, EU obvykle jen něco dodá. Místo investic do elektráren, průmyslu apod., se státy a obce zadlužují na různé stavby, které sice mohou být potřebné ve vyspělé zemi, ale zaostalá zrovna nemusí mít rozlehlá sportoviště nebo čističky v horských obcích. Zaměstnanost je jen dočasná, dokud se stavba staví, zatímco investice do průmyslu by vytvořily zaměstnanost trvalou. Není lepší, když lidé o svých penězích rozhodují sami?

  Dokážu si sice představit, že se EU stále bude nějak snažit stávající stav zachovat, možná i v integraci a tím v ochuzování periferií pokračovat, ale následkem toho vytvoří jen pocit bezvýchodnosti vedoucí k sociálním bouřím a konečnému rozpadu vzájemnou nenávistí.

  Nakonec bych chtěl říci, že Česko sice není úplnou periférií a zatím díky geografické blízkosti k centru sbírá drobky ze stolu bohatých, ale v procesu chudnutí chudých a bohatnutí bohatých, je na cestě spíše k tomu chudnutí a rozevírající se nůžky mezi Německem a námi to dokládají. Nějaké evropské dotace nám nepomohou, jsou to jenom opravdové drobínky, které nám navíc jen berou svobodu v rozhodování jak svoje prostředky použít.

 

Vlastimil Podracký

Počet příspěvků: 7, poslední 4.4.2013 8:35:03 Zobrazuji posledních 7 příspěvků.

Vlastimil Podracký

Vlastimil Podracký

Obhajuji konzervativní hodnoty, píši o nebezpečných jevech současné společnosti. Vyjadřuji se k aktuálním událostem.

Vlastimil Podracký je spisovatel a publicista. Vydal knihy: Pozor na tunelování, Občanská obroda, Návrat k domovu, Hrdinům se neděkuje (životní příběh Vladimíra Hučína), Žluté nebezpečí, Poslední člověk, Temná komora, Sodoma Gomora a Nadčasový humanismus. Příležitostně publikuje články.

REPUTACE AUTORA:
8,78

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy