Prokletí otevřenosti

neděle 20. listopad 2011 14:00

S jakou radostí byly otevírány hranice, jak jsme přivítali cestování bez strašidel celníků, jak jsme věřili slibům ráje otevřeného světa, kde se volně pohybují lidé, peníze i zboží, dokonce jsme věřili i výhodnosti společné měny. A hle, neuplynulo ani mnoho času a jsme zaplaveni nekvalitním a mnohdy nebezpečným čínským zbožím, hrozbou masové migrace, rozkladem sociálních systémů nemajících možnosti zachytit unikající nezdaněné zisky, unikání odborníků do vyspělejších států, ačkoliv lidé, které opouští, jim přispěli na studium vysokými částkami. Uzavřenost nelze obnovit, aniž by se narušila lidská práva a rozbily provázané ekonomiky. Otevřenost je fenomén, který blokuje téměř jakékoliv řešení krize, čím otevřenější a provázanější (viz eurozóna) tím je bezvýchodnost větší.

Nebudu se věnovat krizi jako takové, už jsem v předchozích článcích reagoval na dva fenomény vytvářející krizi: fatální fyzická degradace evropských plemen, která se projevuje zvýšenou nemocností a sníženou natalitou, a morální úpadek, lépe řečeno ztrátu sounáležitosti lidí. Dnes přidávám třetí, jakousi technickou příčinu, možná snadněji odstranitelnou, nicméně v této době podstatnou: otevřenost. Otevřenou společnost definoval britský filozof K. Popper. Otevřenost měla být prostorová i časová. Měl vzniknout světový otevřený prostor a zároveň měla být otevřená i budoucnost společnosti, což byla výzva k fatalismu, prostě zákaz konstruování budoucnosti. Tato teorie vznikla jako opozice myšlenkám komunistické teleologie, která chtěla uvědoměle budovat společnost podle jakéhosi plánu.

  Jak snadno se státy otevíraly cizímu zboží a kapitálu, tak obtížné je se znovu uzavřít. To vidíme na příkladu Řecka, jehož problémy by se snadněji řešily v uzavřeném státě. Ale uzavřít jej téměř nelze bez fatálních dopadů na celou ekonomiku EU. Tak se stává otevřenost jakýmsi prokletím, těžkým handicapem, zátěží, kterou nelze se hřbetu shodit. Zúžený manévrovací schopnost vlád je vidět na zoufalých řešeních na úkor sociálních jistot, protože v jiném rozměru se nelze pohnout. Všechny rady nějak „skásnout“ bohaté nejsou ani do zahrady, tím méně do současného otevřeného světa, ve kterém se snadno s kapitálem uniká. Naivní návrh na majetková přiznání z nemovitého majetku je populistické neproduktivní gesto. Cena nemovitostí klesne a příští stavby už postaví jinde, kde nejsou tak hloupí politici. Proboha, snad si někdo nemyslí, že skuteční tuneláři mají svoje peníze uložené v nemovitostech v Česku!

 Krizový cyklus otevřeného světa

  Tento cyklus nezahrnuje celé hospodářství, ale významně jej ovlivňuje.

1/ Odchod investic. Investice vyhnal z vyspělých států vlastně sociální a ekologický stát. Chtěl po podnicích, aby platily vysoké mzdy, přispívaly na sociální zabezpečení, plnily ekologické zákony a platily vysoké daně. V uzavřeném státě bylo možno tyto požadavky plnit. Nějaký kapitál sice odešel, ale nebylo ho mnoho, protože vyrábět jinde a dovážet se nevyplácelo kvůli vysokému clu na hranicích. Tento stav byl neudržitelný, a proto byl tlak na otevírání, o možnosti svobodného obchodu. Cla se snížila nebo v EU úplně odpadla. A tak kapitál bank a podnikatelů místo, aby podporoval robotizaci, raději investoval jinde, nejlépe v Číně, kde byla laciná pracovní síla, žádné náklady na ekologii a vůbec jen samé výhody. Jenže výrobky se musí někde prodat. Kde jinde než tam, kde mají lidé peníze. To je ve vyspělých státech. Státy se už potom uzavřít proti Číně nemohly, protože by se snížily zisky z investic. Stát ovšem má jen malé příjmy, daně z výroby ho minou, cla se už neplatí, lze tedy vlastně jenom zdaňovat prodej, tedy zavádět DPH. Se sníženými příjmy státu se snižuje možnost sociálních projektů.

2/ Navýšení peněz. Další investice v Číně se už nenavyšují z běžných bank a fondů občanů. Ti, kteří drží v rukou obchody a celý styk s Čínou, nejsou tak hloupí, aby lukrativní investice přenechávali druhým. Mají dostatek peněz, aby na navýšení investic a další investice stačili sami. Také Číňané už investují. V Evropě se tedy hromadí další a další peníze uložené v bankách. Díky konkurenci čínského zboží se dá podnikat jen obtížně, investice leží v bankách a čekají. Proto se pouze staví domy a případně se zřizují další a další služby (hlavně restaurace a rekreační zařízení), které jsou proto stále méně výnosné, prodejci jsou stále agresivnější, prodávají ovšem především zahraniční zboží. Když nelze podnikat a nemovitosti donekonečna budovat, lidé mají peníze v bankách jako rezervu, zvláště když je doba nejistá, šetří, nepodnikají a mnohdy ani nemají smysluplné zaměstnání.

  Peníze ovšem nemohou zůstat jen tak v bankách, pokud se nepoužijí na investice, je zapotřebí konzumovat, jinak se zastaví zisky z Číny, ale i zisky navazujících služeb. Nastává známé vnucování výrobků různými triky, nastává vnucování úvěrů za každou cenu. Čím méně lidé kupují a peníze mají v bankách, tím napjatější je situace, tím více se vymýšlí jak z lidí peníze dobýt. V tom si stát nezadá se soukromníky, konečně, vždyť jsou obvykle spojeni v jedné mafii. Tak se vymyslí předpis na kontrolu komínů, zvýšení všech možných poplatků, podniky vyrábí nekvalitní zboží, aby se rychleji obměňovalo, atd. Stát se zadlužuje, aby mohl realizovat projekty a utrácel peníze. Daně z příjmů tvoří minimum, jedná se většinou jen o příjmy ze služeb a ty jsou nízké a ještě se dají snadno obejít. Daně z příjmu nelze zvyšovat, jinak by výroba odešla a střední třída neobstála v konkurenci v otevřeném světě. Země vzkvétá na dluh. Opravují se fasády domů, dláždí ulice, staví čističky odpadních vod, evropské fondy to podporují svými pravidly. Dluh roste. Jednou to musí prasknout.

3/ Krize. Obvykle to praskne ve chvíli, kdy už nelze navyšovat státní dluh a dluhy soukromníků, protože hrozí nesplacení. Na soukromníky je možno vymyslet exekuční řízení, většinou nemravná a spojená s mafiánstvím a vyloženým okrádáním. U státu je to horší. Nastává dluhová krize a ta zachvátí celý svět. Zastaví se mnoho projektů. Vzroste nezaměstnanost a stát nemá prostředky, ze kterých by situaci řešil. Číňané mají možná důvod dluhy odkoupit a půjčovat, aby se cyklus otevřeného světa nezastavil, a oni mohli vyrábět. Jsou si ovšem vědomi toho, že dluhy také nemusí dostat zpět, úroky by totiž státy zatížily a jejich platba by byla na úkor spotřeby. Je to těžké rozhodování. Je to vlastně všechno paradoxní: kupuje se čínské zboží za zisky získané v Číně a nyní ještě na čínský dluh. Zhroucení cyklu visí na vlásku.

  Ale to nelze připustit, protože Evropa je degradovaná po všech stránkách. Lidé neumí pracovat ve fyzických zaměstnáních, jsou jen dealeři a různi „vnucovači“ služeb. Většina mladých lidí studuje do vysokého věku a čeká na lukrativní zaměstnání, pracovat neumí. Rodiny se omezují, protože není perspektiva lepšího života. Chybí dostatečné investice ve výrobě, především v těžkém průmyslu. Zastavení dodávek výrobků ze světa by sice nemuselo být katastrofální, ale problémy by byly obrovské. Horší by bylo zastavení dodávek surovin.

  Česká republika je vlastně ve vleku celého cyklu a pouze se na něm přiživuje. Peníze získává druhotně ze zemí, které na investicích a obchodech s Čínou vydělávají. Čínské zboží tu sice máme, nikoliv ovšem zisky v Číně vydělané. Můžeme pouze profitovat ze služeb těm v západní Evropě, kteří tyto zisky mají. To je ovšem velmi labilní postavení. Kdybychom u nás vystoupili z cyklu a z Číny zboží nekupovali, myslím, že by nás to nepoložilo. Na nás totiž v tomto případě spíše vydělávají jiní. To ovšem nelze udělat, určitě bychom se dočkali odvetných opatření. Dát vyšší DPH je ovšem možné jen na všechny výrobky shodně a tak vlastně občané po zdražení zase budou kupovat spíše levnější zboží čínské, nebo šmejdy ze západní Evropy. Životní úroveň na úrovni západní Evropy těžko dosáhneme, byť bychom se snažili, protože příjmy se neovíjí z práce, ale z vlastnictví lukrativních investic, které už jsou obsazené jinými. Naši lidé pracovat dovedou, ale v tomto světě pracují hlavně na ty druhé.

  I u nás se cosi vyrábí, přesto „čínský“ cyklus ovlivňuje celé hospodářství, je podstatným fenoménem.

 Jiné konotace otevřenosti

  V technické oblasti má otevřenost další nevýhody v oblasti bezpečnosti a kvality. Jsou to dovážené nekvalitní výrobky, mnohdy nebezpečné. Protože není přístup k výrobnímu procesu, nelze kontrolovat kvalitu. Různé laboratoře dodatečně na výrobcích obvykle mnoho nezjistí. Vysoké nároky na výrobu a ekologii na českých výrobcích jsou směšné, když se cizí výrobek vyrobí v naprosto neznámém prostředí; v podstatě tyto požadavky zvyšují pouze náklady na výrobu a snižují konkurenceschopnost českých výrobců.

  Daňová konkurence je v otevřené Evropě a ve světě důležitým fenoménem. Podniky odchází do těch států, kde mají menší daně. Tam zaměstnávají lidi a platí daně. S tím nelze nic dělat, otevřenost blokuje jakékoliv řešení pro státy třeba zaostalejší nebo méně rozvinuté.

  Nemožnost sociálních projektů a jejich postupná anemie je výsledkem otevřenosti. Uzavřený stát by mohl zachytit zisky a zdanit je. Zvláště tenkrát, když jsou zisky získané v jiném státě (v Číně) nejsou v otevřeném světě zachytitelné. Tím není zdanitelná podstatná část zisků. Smysl už potom nemá progresivní daň ze zisku, protože zatěžuje domácí a dosažitelné a znevýhodňuje je v konkurenci se světovými a nedosažitelnými.

  Otevřený svět zajišťuje dodávky surovin a vytváří pro dodavatele dostatečnou konkurenci, aby se nestalo, že by dodavatel mohl vydírat odběratele. Dodavatelé kupují od odběratelů recipročně výrobky, které by si ve většině případů mohli vyrobit sami (případ Ruska). Ale ve světě je mnoho malých zemí s vysokou těžbou surovin (Saudská Arábie), které nic nevyrábí a tak svoje suroviny prodávat musí. Ty potom udržují ceny přijatelné. To je ovšem velmi labilní stav, a pokud by měl padnout, potom by byl asi nutný vojenský zásah. Je otázkou, zda zásah v Iráku nebyl právě tohoto druhu, aby se vytvořil další významný vývozce surovin a tím snížila cena.

  Pro chudší země s vyspělým obyvatelstvem je otevřenost zvláště neproduktivní. Odchází schopní lidé, absolventi vysokých škol a země je vlastně školicím střediskem pro vyspělé země zdarma. Tak se dočkáme pouze toho, že Češi uspějí snadno ve všech možných oborech v zahraničí, na zahraničních univerzitách, ve sportu a soutěžích miss universa. Protože jsou jinak zaměstnáni jen v montovnách, jako dodavatelé dílů a ve službách, nemohou svoji kreativitu uplatnit. Nedostatek výroby v domácích rukách a s ní spojeného konstrukčního vývoje, znemožňuje uplatnění kreativity. Levné cizí výrobky a cizí investice v průmyslu i obchodu dělají z České republiky jen odbytiště, robotárnu a o každou službičku se hašteřící houf trhovců. Vybřednout z toho nelze bez určitého dílu státní samostatnosti.

   Ztráta demokracie je větší a větší s každým omezením státní samostatnosti. Vidíme to nejlépe na Řecku. Referendum o přijetí evropské pomoci se nemohlo konat, lidé nesmí rozhodovat, vláda musí konat pod tlakem zvnějšku, nikoliv podle vůle lidu. Na Islandu, díky větší samostatnosti se lidé v referendu rozhodli úplně jinak, než si přály světové finanční instituce. Důsledně prosazené evropské sjednocení nemůže být na demokracii založeno, protože by vládly velké národy a malé by mohly být postupně i likvidovány. Vláda evropských úředníků omezující demokraticky zvolené vlády jednotlivých států je vlastně diktatura s nepředvídatelným chováním. Z toho vyplývá nutnost jistého nepřekročitelného stupně uzavřenosti států a vlastně výzva k tomu, abychom si takový stupeň pevně stanovili a hájili.

 Maximum otevřenosti

  Případ eurozóny je právě onou ukázkou maximální otevřenosti. Je to pokus, který v moderní historii má primát. Státy, které jsou suverénní v oblasti politické ekonomie, mají společnou měnu. Možná to měl být avantgardní čin, průlom do konzervativních představ o měnové politice. Ale hlavně se předpokládalo, že se přijmou velmi rychle politická opatření, která společný měnový prostor zastřeší společnou politickou strategií. Místo toho se choval každý stát podle svých představ a hlavně chudé státy se domnívaly, že mohou na tom celém vydělat, a nadělaly dluhy daleko nezodpovědněji než by tak učinili v případě samostatné měny, za kterou si nese každý vlastní zodpovědnost. Mechanismus, který měl státy přimět k semknutí a společné vůli, je rozdělil poťouchlou spekulací. Čin, který měl urychlit přijetí evropské ústavy a vzbudit přímo touhu po ní, vnitřní jednotu nenastolil. Zde je nutno připomenout, že jednota je záležitostí vnitřního přesvědčení a identity s novým celkem a ekonomické páky mohou být jen doprovodnou nikoliv principiální metodou.

  Myslím si, že pomoc problematickým státům eurozóny bude spojena s další kapitolou politického sjednocení, ve které slabší státy obětují za záchranu svoji samostatnost. Zároveň to povede k odmítnutí problematických států zvnějšku, takže máme alespoň v této fázi ještě příležitost si uchovat slušný díl samostatnosti, protože naštěstí stojíme vně eurozóny.

 Otevřenost není kosmopolitismus

  Otevřenost není sama o sobě kosmopolitní projekt, v otevřeném hospodářském prostoru mohou být státy docela samostatné. Jen to nemůže překročit jistou míru. Tou mírou nejspíše je samostatná měna. Možnost nasadit cla na zboží ze států vně EU by měla být neomezená. Úplná otevřenost ovšem není možná.

   I když je otevřenost do jisté míry přínosná, je ve své ideologické extremalizaci zhoubná a vypovídá o jakémsi novém univerzalistickém myšlení, které má nahradit nacionalismus. Není však založeno na identitě s ničím dostatečně pevným, protože světová i evropská identita je cosi neuchopitelného.

Vlastimil Podracký

kloboukchina connection ma dlouhe prsty ...09:0521.11.2011 9:05:54
VanekRe: Hloupost01:2721.11.2011 1:27:51
karelHloupost16:5420.11.2011 16:54:59

Počet příspěvků: 3, poslední 21.11.2011 9:05:54 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.

Vlastimil Podracký

Vlastimil Podracký

Obhajuji konzervativní hodnoty, píši o nebezpečných jevech současné společnosti. Vyjadřuji se k aktuálním událostem.

Vlastimil Podracký je spisovatel a publicista. Vydal knihy: Pozor na tunelování, Občanská obroda, Návrat k domovu, Hrdinům se neděkuje (životní příběh Vladimíra Hučína), Žluté nebezpečí, Poslední člověk, Temná komora, Sodoma Gomora a Nadčasový humanismus. Příležitostně publikuje články.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy