Obrana Byzance a Třetí Řím

čtvrtek 9. prosinec 2010 14:01

V prostředí neznalosti vlastní historie se mohou šířit různé mýty, které obvykle slouží nějaké ideologii, ať už takové nebo onaké. Takovými mýty jsou mimo jiné také představy o středověké Byzanci, která si dovolila vyslat na Velkou Moravu slovanské věrozvěsty Cyrila a Metoděje, jako o nebezpečné totalitářské velmoci, která se pokoušela „vyrvat“ Moravany a Čechy z náruče blahodárného a svobodomyslného Západu. Zároveň ovšem i v Rusku dnes vzniká nebezpečný mýtus Třetího Říma, prý jakéhosi odkazu Byzance Rusku, jakési pověření Moskvy sledovat linii předchozích dvou Římů, tedy onoho starověkého a potom středověkého, kterým byla právě Byzanc. Pokusím se o Byzanci uvést jen několik základních historických faktů.

Byzanc byla velmoc, která chránila tisíc let Evropu před nájezdy východních národů: Hunů, Arabů, Chazarů, Tatarů, Tamerlána a dlouho odporovala Turkům, až jim nakonec podlehla. Její pád se projevil příchodem Turků až k Vídni, kde si teprve pozdě Evropa uvědomila (mnozí ovšem si to neuvědomují dodnes), co vlastně pro ni Byzanc celých tisíc let dělala.

  V době, kdy Byzanc vyslala na Velkou Moravu křesťanskou misii vedenou bratry Konstantinem a Metodějem, byla vyspělým státem daleko převyšujícím jakýkoliv jiný v Evropě. Jedině muslimské emiráty v Al Andaluz na jihu Pyrenejského poloostrova se jí mohly rovnat. Misie, pokud by pokračovala a styky se opakovaly, by byla požehnáním pro zaostalou Velkou Moravu, která od dosud zaostalého Západu toho nemohla mnoho očekávat a také nic dobrého neobdržela. Připomeňme si jenom, že západní velmož se od byzantského odlišoval již čichem. Zatímco na Západě se velmožové nemyli a koupání bylo spíše podezřelým činem, v Byzanci bylo několik veřejných lázní, koupat se bylo samozřejmostí a mazat mastmi také. Samozřejmě, že v muslimských zemích to bylo také tak.

  Proč byl Západ zaostalý? Skládal se z barbarských germánských a slovanských národů a části bývalé Římské říše byly zničeny. Nezapomeňme, že kdysi vyspělá Itálie prožila mnoho útoků barbarských kmenů, které ji rozvrátili a naposledy to byli germánští Langobardi, kteří ji téměř doslova přeorali v sutiny a jen díky pomoci Byzance tomuto osudu unikl Řím, Benátky a některá opevněná města na pobřeží, která se potom mohla stát semeny nové středověké kultury. Bývalá římská provincie Galie, dnes známá jako Francie, se jen pomalu vzpamatovávala z destruktivních bojů s germánskými Franky a Burgundy. Nechci tvrdit, že Velká Morava byla vyspělejší, nicméně se jí mohla stát styky s Byzancí. Misie Konstantina a Metoděje byla kulturním požehnáním, jak se lze dozvědět i z vykopávek v Mikulčicích, kde je mnoho předmětů z východní vyspělé oblasti a stavby byzantského stylu ve městě, které svými rozměry mohlo soutěžit s předními v tehdejší Evropě. Nešlo tedy jen o misii náboženskou, ale i kulturní, což možná kníže Rostislav věděl a proto o misii požádal, protože kultura se zprostředkovávala pomocí náboženství. Fáma o zlé, úpadkové a diktátorské Byzanci by asi neměla příliš velkou odezvu, pokud by se o naší minulosti více a pravdivě informovalo místo vyprávění falešných příběhů.

  Mluvit ve středověku o diktátorství je ošemetné, protože všechny státy byly založeny na neomezené moci císaře, krále, či knížete. Násilné převraty a některá údobí násilí v Byzanci, jsou známá, protože tam existovala vyspělá literatura, která je zachytila v plné parádě, což svědčí o kritickém myšlení a určité svobodě. V západní Evropě se o tehdejší současnosti mnoho nepsalo proto, že prostě se i jinak psalo velmi málo a je k disposici jen několik kronik a útržkových zpráv, většinou podezřele politicky korektních.

  Byzanc vznikla z bývalé Východořímské říše, z oné východní části rozdělené dřívější světové velmoci. Převzala ze starého Říma celý jeho odkaz, filozofii a kulturní prostředí. Politické zřízení bylo téměř shodné. Zůstal i senát, tedy jakési zastoupení občanů střední třídy, který potvrzoval císaře ve funkci zároveň s římským lidem. Císař býval senátem schválen a lidem provolán na veřejném shromáždění. Feudalismus v Byzanci nebyl. Byl to občanský stát. Systém byl centralizovaný a občané měli povinnosti bojovat a platit daně, tedy přesně to, co se v Evropě začalo prosazovat francouzskou revolucí, tedy přibližně tři sta let po pádu Byzance. Na jedné straně byla větší pravomoc císaře oproti feudálnímu systému, ale také větší možnost strukturálního pohybu. Známý patriarcha Fotios byl bývalý řemeslník. Císaři byli sice dědiční, nikoliv však absolutně, většinou je vystřídali vojevůdci jako kdysi ve starém Římě; císař musel projevovat jakési schopnosti, jinak mohl být odstraněn. O tom, že občan Byzance byl svobodnější a vzdělanější než západoevropský feudální nevolník, není vůbec sporu. Systém byl velmi funkční a tisíciletá existence této říše to potvrzuje. Její pád nebyl zaviněn vnitřní slabostí, ale silou vítězů a nedostatečnou pomocí Západu, který nebyl nikterak vděčný, naopak křížové výpravy, které částečně sklouzly k boji proti Byzanci místo proti nevěřícím, silně podlomily její sílu.

  Byzanc byla křesťanská velmoc a nečinila rozdílu mezi národy, pokud byly křesťanské. Proto také mohl vytvořit sv. Konstantin slovanské písmo a přeložit z řečtiny do slovanského jazyka literaturu, kterou potom vzal s sebou na svoji misii, aby Moravany vzdělával. Totéž dělali s Gruzíny, Armény a Chazary. Mělo to obrovskou výhodu. Taková misie mohla z místních lidí vytvořit velmi rychle a účinně kněze, kteří se nemuseli učit cizí jazyk (jako na západě latinu) a hned byli použitelní (stačilo znát abecedu), zřejmě ve velkém počtu, k další misii. Zároveň tím v místním jazyce vznikla literatura a základ kultury. Totéž se stalo na Moravě a nemysleme si, že to nemělo význam. Jestliže to brzy skončilo, můžeme jen litovat. Prospěch z toho měly ty národy, ke kterým se vyhnaní slovanští kněží z Moravy uchýlili, tedy Bulhaři a následně Rusové. Byzanc to podporovala a v Rusku působili jak kněží bulharští, tak i byzantští, ale jazyk byl slovanský, aby liturgii lid rozuměl. Staré ruské kroniky vznikly slovanským jazykem v době, kdy vznikaly na západě latinské. Konečně ani Rusko před tatarským vpádem nebylo zaostalé a vyvíjelo se zároveň s ostatními národy. U nás bychom byli dále, protože misie se dostavila o století dříve.

  Domnívat se, že přechod k západní mocenské a náboženské oblasti byl pro nás tenkrát přínosem, je omyl. Kulturně určitě ne. Latině lid nerozuměl, kněží museli vystudovat na některé misijní škole v zahraničí, naučit se latinsky, aby přečetli knihy, které v jiném jazyce nebyly. Proto zpočátku převládali cizí kněží, kterým lid nerozuměl a měl k nim odpor. To nemohlo být předností k šíření víry a kultury. Nicméně mocensky to bylo prosazeno. V Německu a ostatních nerománských zemích na tom byli podobně, takže se časem ustanovil určitý systém, aby to nevadilo. Lid liturgii nerozuměl, ale alespoň kázání bylo v jeho jazyce. Kněz si tedy texty přečetl v latině a potom je v domácím jazyce přednášel. Přitom si mohl přednášet co chtěl, zpětná kontrola nebyla. Následná nenávist proti slovanské bohoslužbě a knihám měla racionální základ: Udržovala lid i velmože v negramotnosti a nadvláda latiny dlouho blokovala domácí literaturu. Představme si o kolik bychom byli dál, kdyby byly knihy v jazyce lidu srozumitelném a stačilo se naučit abecedu. Jedinou výhodou bylo, že vzdělanci se domluvili latinou v celém prostředí západního křesťanství. Nejlepší bylo používat obojí, což byla asi snaha racionálně myslících velmožů té doby.

  Také východní vlivy jen tak neustaly. Zajímavý je šátek sv. Ludmily, který nosila a kterým byla uškrcena, uchovávaný dodnes jako relikvie u jejího hrobu na Pražském hradě. Je to byzantský luxusní předmět s řeckým nápisem. Takové nosily ženy velmožů v Byzanci. Těžko to byl asi jenom šátek, který z té oblasti pocházel. Koupala se snad kněžna Ludmila a mazala mastmi? Její potomci to už určitě nedělali.

  Slovanský spisovný jazyk byl výhodou, které se vzdát nebylo jednoduché. Přežíval hodně dlouho. Znali jej sv.Václav, Ludmila a Vojtěch. V tomto jazyce byly sepsány legendy o sv. Ludmile a Václavovi, tedy lidech žijících sto let po Velké Moravě. Centrem byl Sázavský klášter, který měl styky s Východem, protože tyto legendy se našly v Rusku dokonce v jazykovém podání, které neslo stopy češtiny. Možná by se daly považovat za první české knihy.

  Jak přišli Bulhaři a Rusové k českým světcům? Odkud přišlo, že stavěli chrámy zasvěcené sv. Ludmile a Vjačeslavovi a křtili těmito jmény děti? Dokonce v samotné Byzanci byli tito světci známi. A to byli mučedníci z doby, kdy už měly být české země pevně zakotvené na Západě a s Východem prý neměly nic společného. Ale jiní západní svatí na Východě neměli platnost. Považovala tedy východní oikumena České království za svoji oblast? K tomu ale musely být nějaké důvody ještě dlouho po schizmatu, protože kulty těchto českých svatých se šířily v Rusku v 11. století.

  Po velkém schizmatu, rozdělení křesťanství na východní a západní v r. 1054, byla česká knížata pod velkým tlakem na likvidaci všech východních vlivů. Kníže Vratislav, který se zároveň stal prvním českým králem a proslavil se v bojích za zájmy císaře, si mohl dovolit vzdorovat a chránit Sázavský klášter. Klášter byl nakonec zrušen až jeho synem Břetislavem v r. 1094, tedy čtyřicet let po schizmatu a dvě století po pádu Velké Moravy. Mniši odešli pravděpodobně do Ruska i s celou knihovnou a mnoha překlady z latiny do slovanštiny. Žaltář, kdysi vytvořený na Sázavě, potom kterýsi ruský vládce daroval francouzskému králi jako vzácnou relikvii a francouzští králové na něj přísahali při korunovaci. Později se stal senzací. Domnívám se, že se mnoho knih ztratilo nebo bylo později zničeno, když vznikla na Západě nenávist k východnímu křesťanství. To bylo ale až dost pozdě, takže se dá předpokládat, že ještě nějakou dobu působily, stačilo se naučit písmenka a byly vesměs čitelné, tedy i pro nějaké polovzdělance a neznalce latiny. Dovedu si představit, že se někde uchovávaly generace, nicméně se jedná o dobu tak vzdálenou, že těžko by se jen tak v lidu zachovaly staletí, aby jejich existence byla někde zachycena. Nicméně povědomí existovalo a Karel IV potom založil klášter Na Slovanech v Praze, kde se opět použila slovanská liturgie, ale význam byl spíše symbolický. Státotvorně myslící panovník to přiřadil k české tradici, stejně jako sv. Václava a Vojtěcha a další symboly české státnosti. Je také otázka, zda v té době již texty přivezené králem z Chorvatska byly čitelné jen po naučení abecedy. Proto už velký význam neměly bez nějakého slovníku a také proto, že už neobsahovaly nic nového.

  Ale vraťme se k Rusku. Jestliže dnes Rusové nazývají Moskvu Třetím Římem (druhým byla Byzanc), je to dosti odvážné a nijak moc to nesedí. Rusko převzalo kdysi byzantský odkaz a mohlo se stát vyspělých státem. Jenže se jím nestalo díky tatarské nadvládě, která v Rusku trvala od 12. století tři sta let, politický odkaz Byzance zničila a kultura se zachovala v jakési lidové formě. Po osvobození z tatarské nadvlády se politická struktura jen velmi pomalu měnila podle evropského vzoru. Dnes má Rusko především většinu věcí převzatých z Evropy, která je pro něj stále vzor, bohužel převzalo i marxismus. Bolševismus jistě nebyl dědictvím Byzance, ale úpadkové Evropy a tatarských metod. Nebyl to odkaz Říma, ani prvního, ani druhého, ale mongolských stepí a přihlouplých evropských intelektuálů. Srovnávat vůbec politické uspořádání Ruska s Byzancí je naprosto od věci.

  Nechápu jaké poselství by měl dnes Třetí Řím nést. V čem může být Rusko vzorem ostatním? Pokud by si ovšem vzalo za vzor první dva Římy a vypracovalo se k dnešku podle jejich odkazu, potom by muselo být demokratické, svobodné a vzdělané.

Vlastimil Podracký

stranskyK hloupostem autorovým18:3925.2.2011 18:39:16
stranskyTo je zase blábol18:3025.2.2011 18:30:14
sensnějak jsem nepochopil18:4316.12.2010 18:43:59
JB001Jako obvykle19:379.12.2010 19:37:07
p. victorinautorovi14:269.12.2010 14:26:38

Počet příspěvků: 5, poslední 25.2.2011 18:39:16 Zobrazuji posledních 5 příspěvků.

Vlastimil Podracký

Vlastimil Podracký

Obhajuji konzervativní hodnoty, píši o nebezpečných jevech současné společnosti. Vyjadřuji se k aktuálním událostem.

Vlastimil Podracký je spisovatel a publicista. Vydal knihy: Pozor na tunelování, Občanská obroda, Návrat k domovu, Hrdinům se neděkuje (životní příběh Vladimíra Hučína), Žluté nebezpečí, Poslední člověk, Temná komora, Sodoma Gomora a Nadčasový humanismus. Příležitostně publikuje články.

REPUTACE AUTORA:
8,73

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy