Emigranti a ti druzí

úterý 13. listopad 2007 15:58

Osobně jsem měl k emigrantům vždy úctu. Vycházela z přesvědčení o jejich podpoře národního odboje za obou „horkých“ válek, i za té třetí, „studené“. Také osobní zkušenosti mne vedly k tomuto přesvědčení. Moje teta v Americe nám psala vřelé dopisy a pomáhala, kde bylo možno. Dlouho jsme ještě chodili v šatech, které poslala naší rodině v padesátých letech. Teta ve Vídni poskytovala vždy ubytování, když někdo z příbuzenstva vyjel, zcela vzácně, v komunistické době na Západ. Ke staré vlasti měly vždy dobrý vztah. Věřím, že dodnes je mnoho takových. Vzpomínám si, že obě tety nám vždy připomínaly, že emigrovat bychom měli opravdu jen v nejnutnějším případě, opravdu jen když jde o život. Myslel jsem si, že jejich rady vychází z obav, aby nám nemusely v cizině pomáhat. Přiznávám, že jsem je tenkrát morálně podceňoval. Později jsem změnil názor. Měly skutečně pravdu a dnes jsem velice rád, že jsem je poslechl.

    

   Za komunistické doby, po r. 1968 opustilo vlast několik mých známých. Když se potom po převratu podívali domů, dodávali nám mnoho rad, jak věci v demokratickém státě řešit. Mnozí se vrátili. Ti, kteří zůstali venku a jasně deklarovali, že se nevrátí, přijížděli občas na návštěvu a jejich vztah se jakoby divně měnil. Skoro jsem tomu nerozuměl. Nechtěli vidět pokrok, který Česká republika dosáhla. Jakoby přehlíželi, že města konečně vypadají k světu, že zmizely šedé fasády domů, že zboží je dostatek. Sami se o tom nikdy nezmínili, jako by to neviděli. Když jsem jim evidentní skutečnosti připomněl, měli viditelný problém to přiznat. Vždy jakoby jim v Česku něco scházelo. Občas uvedli i úplný nonsens. Přitom nejsem zcela neznalý světa, abych musel jejich výkladům uctivě přikyvovat, zvláště když v jejich nové vlasti se vykytují nešvary podobného rázu. Od jisté doby jsem jim začal oponovat. Nenesli to viditelně dobře. Tehdy jsem došel k názoru, že člověk, který se rozhodne do vlasti nevrátit, musí se stále v tomto rozhodnutí utvrzovat. Musí se stále přesvědčovat, že se rozhodl dobře. Proto také v zemi, ve které se rozhodl integrovat, je to lepší, případně prostě to lepší být musí, i kdyby nebylo. Jinak to bylo za komunistické doby. Tenkrát se pasovali na protikomunistické bojovníky, ne-li přímo hrdiny, i když samozřejmě většina z nich odešla z ekonomických a osobních důvodů. Také operovali skutečností, že se vrátit nemohou. Vztah byl tedy jiný.

   Přitom zase jiní nemohli přijít Americe na jméno, stále kritizovali poměry, které se jim tam zdály nesnesitelné. Divil jsem se, co tam tedy dělají? Jenže oni tam jsou kvůli penězům.  Došel jsem k názoru, že tyto lidi něco stresuje, že emigrace je traumatizuje. Do toho mi stále nezapadala vzpomínka na staré emigranty, kteří se chovali vždy vstřícně, o své staré vlasti hovořili s úctou a snažili se nezapomnět jazyk. Došel jsem k názoru, že staří emigranti obvykle zapadli do některé krajanské skupiny, neztratili zcela domov a jejich vztah k domovu nebyl traumatizován. Pokud vím, vždy si udržovali svoje krajanství vzájemnými styky a kulturními akcemi. Noví emigranti se snažili překotně zařadit do nových poměrů, stará vlast se jim stala přítěží, které se snaží zbavit, a pomlouvání poměrů doma jim v tom pomáhá. Jiným zase pomáhá myšlenka, že je v cizině všechno neuvěřitelně špatné, že by se nejraději hned vrátili, ale nemohou. Nelze tedy důvěřovat zcela vážně chování emigrantů v obou skupinách. Oba způsoby jednání opravdu vychází z traumatizující situace při vytváření nové identity, jejich výroky tedy nelze brát vážně. Musíme si uvědomit, a také podle toho jednat, že obě skupiny těchto emigrantů ve skutečnosti neřeší domácí problémy, byť o nich hovoří, ale řeší svůj problém, problém svého svědomí. Domácí poměry jsou jenom nástrojem manifestace jejich traumatu. Samozřejmě, že záleží na inteligenci, naturelu a na síle traumatu, jak silně se takový člověk projevuje, ať už v odsuzování staré vlasti nebo nového prostředí. Někteří to dovedou docela dobře potlačovat a někteří mezi oběma extrémy alternují.

   Tato pozorování mi potvrdil článek paní Olgy Marlinové: Psychologické problémy mezikulturální adaptace (Nový Polygon 5-2007). Píše doslova: „Pokud se imigrant nemůže nebo nechce vracet, nemůže se dotýkat základny svého bezpečí a nemůže srovnávat realitu se svou fantazií, to narušuje propojování a integrování jeho zkušeností. Následkem může být vytvoření postoje, v němž se imigrant pouze ztotožňuje se svou minulostí a zapomíná na přítomnost, nebo se naopak ztotožní se svou přítomností a vidí svoji minulost jen jako negativní a traumatickou. V těchto případech dochází k vnitřnímu rozštěpení zážitků a zkušeností (tento mechanizmus není obvykle vědomý), což neposkytuje adekvátní základnu pro adaptaci.“ Marlinová dále píše o člověku, který se v Americe velmi rychle adaptoval, byl velmi úspěšný a stále zdůrazňoval jak je tam šťastný. Jeho vlast prý mu vůbec nescházela, změnil si i jméno. Když náhodou řekl několik českých vět, dával najevo nechuť a okrášlil je americkým přízvukem. Zdál se být američtější než Američan, jak se říká – poturčenec horší Turka. Marlinová o tom dále píše: „Je to psychická obrana obrácená proti vlastní minulosti a vlastním kořenům… Tento druh povrchního přizpůsobení nevede ke skutečné adaptaci, osobnost ztrácí svoji celistvost, je ochuzena a jaksi vyprázdněna. Tento způsob pseudoadaptace bývá spojen s odsuzováním vlastní minulosti a s odmítavým postojem k vlastní kultuře a zemi a s nekritickým přijímáním nové země a společnosti. Tato obrana se dá vyjádřit asi takto: Moje minulost byla špatná, moje země mi nic nedala, tak se vlastně nemusím ničeho vzdávat a nic odpouštět, nic jsem neztratil.“ Takový člověk tím řeší svůj problém. Vyjádření takových lidí na adresu své země mohou být tímto vztahem narušeny a prostě je nelze brát vážně. Přitom si uvědomuji, že moji známí emigranti se vyjadřovali velmi mírně oproti mnohým jiným, kterým otevřel internet cestu pro jejich nenávistné projevy na adresu Česka a českého národa.

   Skutečně, zatímco staří emigranti se adaptovali na nové prostředí ve skupině krajanů, která jim vytvořila vhodné prostředí pro integraci, na druhé straně zmírnila stres ze ztráty původního domova a zároveň umožnila si k němu zachovat vztah, noví jsou stresujícím situacím obvykle velmi silně vydáni, zvláště svým rozhodnutím, které obvykle padlo ještě v době komunistického režimu: nevrátit se v žádném případě domů a rychle se integrovat v cizině.      
   Někdy dochází k jakési hrázi mezi emigranty a domácími. Jakoby se vynořovala stará „železná opona“. Bohužel je to mnohdy, zcela mylně, emigranty vykládáno tak, že doma zůstali bolševici a ven odešli ti druzí, prostě ti „lepší“. Proto doma je prý stále bolševizmus, ale emigranti jsou „lidé svobodného světa“, přijali jiné hodnoty a jsou prostě jiní. Můžeme snad připustit to druhé. Emigranti přijali jiné hodnoty, protože se nalézají v jiném prostředí. To první pravda není. Selekce neprobíhala v konfliktní linii mezi skupinou bolševiků, kolaborantů a přisluhovačů, kteří zůstali doma, a skupinou oněch „bojovníků za lepší příští“, kteří emigrovali. Naopak, emigrace, pokud nebyla opravdu vedena účelově pro zápas s totalitním režimem, byla zradou, byla útěkem z boje, byla upřednostněním osobních zájmů před zájmem společnosti, která potřebovala protikomunistický odboj především doma. Odboj v zahraničí dělali jen někteří, kteří si zachovali ke své staré vlasti vztah, obvykle se neintegrovali a také se snažili po převratu vrátit (můžeme je spíše nazvat zahraničními Čechy). Tito dnes nekriticky neobdivují novou vlast a nepomlouvají starou (viz Pavel Tigrid, Milo Komínek, Jan Beneš). Podporováni v protikomunistickém boji byli spíše starými emigranty a krajany. Většina nových emigrantů se však starala jen o sebe, snažila se rychle integrovat v nové vlasti, o starou jim obvykle už vůbec nešlo (tím nechci urazit ty, kteří na odboj přispěli nějakou „úlitbou“). Nedělejme si iluze, neemigrovali převážně ti „lepší“ a také ne ti morálnější, zvláště ne po r. 1968, kdy šlo převážně o ekonomické a osobní důvody. Vladimír Hučín nikdy neemigroval, přestože by mu to jistě StB ráda umožnila a přestože ho jeho žena k tomu přemlouvala (viz kniha: Hrdinům se neděkuje). Někteří samozřejmě odejít museli, neboť je doma čekaly represe; kdo z nich se stal emigrantem a kdo zahraničním Čechem, se rozhodovalo později.

   Hráz se vytváří zcela uměle a je možno ji odstranit uvědoměním si onoho emigrantského komplexu, který byl shora popsán, protože je to právě tento komplex, který nejspíše onu hráz vytváří. Kulturní rozdíly, které integrace v jiném kulturním prostředí vytváří, jsou snadno překonatelné, protože ony samy nejsou přece překážkou vzájemného porozumění. Naopak opravdovou mezikulturální výměnou názorů se lze obohatit i vzájemně, není to jen jednostranný proud poznatků z ciziny domů. I emigranti by měli pochopit, že jejich stará vlast je může obohatit. Ti nezakomlexovaní staří krajané to tak chápou, proč by to nemohli chápat i ti pozdější.

   Tady bych rád poopravil dosti ostrý výrok paní Marlinové, že traumatizovaný emigrant se stává poturčencem. Ono totiž pro překonání jeho traumatu stačí, když se utvrzuje v názoru, že jeho nová vlast je lepší, nemusí tedy svoji starou vlast zrazovat a opovrhovat jí. Také ti morálnější to nedělají. Proto i tito emigranti se stávají mnohdy „hodnými strýčky“, kteří své staré vlasti pomáhají. Je to jakási otcovská shovívavost, jakási pomoc méně vyspělým a zaostalejším soukmenovcům. Tento pocit jim velmi pomáhá a je schopen nahradit útočnou kritiku staré vlasti. Pokud jim jej ponecháme, jsme na nejlepší cestě ke smíření a oboustrannému porozumění. Jen proboha jim neodporovat a netvrdit, že snad je jejich nová vlast špatná a že nemají pravdu v kritice nedostatků staré vlasti!

   Velmi záleží na tom, v jaké zemi se emigrant integruje. Obvykle nedělají problém zámořské země, které s Českou republikou nemají zásadní spory, ještě lépe, když jsou to země spojenecké. Pokud se jedná o emigranty v blízkých zemích, v Německu a Rakousku, obvykle je za emigranty nepovažujeme, protože jsou blízko, jezdí často domů a mohou být zahrnuti do jakési širší množiny zahraničních Čechů. Mnozí z nich svoje rodiny mají na území Česka, takže o emigraci vlastně ani nejde. Horší jsou ovšem ojedinělé případy vědomé integrace v německých zemích (obvykle smíšené manželství nebo jiné vazby), které mají rozdílný výklad historie a řekněme určité nedořešené spory. Zde znamená opravdová integrace doslova zradu nejzákladnějších hodnot českého národa. Je to změna identity a to je mnohem větší trauma než jen integrace v jiném prostředí. Proto také se děje dosti vzácně, neboť možnost zůstat zahraničním Čechem je obvykle dobrým východiskem. Pokud se tito emigranti opravdu pro změnu identity rozhodnou, musí svoje rozhodnutí podpořit silnějšími argumenty než jen nějakým vysvětlováním ohledně lepších obchodních domů, lepším výběrem zboží nebo výdělkem o nějaká procenta vyšším. Pokud přijali opravdu hodnoty své nové vlasti, musí se postavit proti hodnotám vlasti staré. To je vede k jinému pohledu na minulost a přehodnocování všech tradičních hodnot. Je to obrovský traumatizující převrat jejich mysli. Obvykle se zaštiťují bojem proti českým mýtům a resentimentům, ale zavádí mýty a resentimenty své nové vlasti. Stanou se z nich Němci němečtější než Němec. V extrémním případě prohlašují, že věhlasná česká kuchyně je nechutná a pokud je na ní něco chutného, tak je to přejaté od Němců, plzeňský prazdroj je patok ukradený Němcům, zlaté české ručičky jsou všechny levé, Hus byl hlupák, Komenský Němec, české národní obrození bylo zbytečným neproduktivním procesem, Masaryk byl lhář a Beneš zločinec.

   Nerad bych, aby předchozí řádky byly použity k obviňování každého emigranta z řešení jeho problému, když kritizuje naše poměry. Určitě je spousta takových, kteří navzdory svým problémům jsou objektivní, převáží v nich vztah k poznané skutečnosti a dovedou se vyjadřovat nestranně. Mám spíše na mysli ty, kteří naši zemi neustále očerňují, nikdy neuznali pokrok, který se nesporně děje, každá zpráva neobjektivních a bulvárních sdělovacích prostředků je pro ně dalším dokladem toho, jak dobře udělali, že se rozhodli nevrátit se. Nenechme se jejich neobjektivními a traumatem postiženými výroky stigmatizovat.

   Na druhé straně si velmi važme těch, kteří svoji nelehkou emocionální situaci dovedli překonat, vyjadřují se pravdivě a snaží se nám pomoci dobrými, někdy opravdu z naší strany zbytečně opomíjenými radami. Také si važme starých krajanů, kteří, mnohdy již v druhé nebo další následné generaci, dodnes nezapomněli na svoji starou vlast.

Vlastimil Podracký

Martin KozákVelmi jednostranné (2)18:128.1.2008 18:12:23
Martin KozákVelmi jednostranné (1)18:118.1.2008 18:11:27
David WernerSoudruhu Podracky09:3130.11.2007 9:31:29
mariesvobodně a19:3318.11.2007 19:33:44
Pierino KubatK cemu jsou tyhle Podhradskeho rozvlacne plky...?18:3118.11.2007 18:31:06
marieo soudech16:2018.11.2007 16:20:13
HoboO soudech15:4718.11.2007 15:47:52
marieútěk před14:5718.11.2007 14:57:36
JirkaHedvíček - pokračování10:5518.11.2007 10:55:38
JirkaHedvíček...10:5418.11.2007 10:54:59
PaulHrůza hrůz10:1018.11.2007 10:10:23
Jura CanadaTri tydny je maximum.08:2618.11.2007 8:26:06
emilCECHUM CHYBI PERSPEKTIVA Z VENKU02:1018.11.2007 2:10:27
marieemigranti ?01:5518.11.2007 1:55:20
pacejkoANO i mně to vadí08:4815.11.2007 8:48:43

Počet příspěvků: 28, poslední 19.4.2008 18:13:12 Zobrazuji posledních 20 příspěvků.

Vlastimil Podracký

Vlastimil Podracký

Obhajuji konzervativní hodnoty, píši o nebezpečných jevech současné společnosti. Vyjadřuji se k aktuálním událostem.

Vlastimil Podracký je spisovatel a publicista. Vydal knihy: Pozor na tunelování, Občanská obroda, Návrat k domovu, Hrdinům se neděkuje (životní příběh Vladimíra Hučína), Žluté nebezpečí, Poslední člověk, Temná komora, Sodoma Gomora a Nadčasový humanismus. Příležitostně publikuje články.

REPUTACE AUTORA:
8,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy