Ve stínu solárních panelů aneb o hospodaření státu

úterý 19. říjen 2010 10:00

Nedaří a nedaří se státu hájit svoje občany, aby na jejich úkor nevítězily v kauzách velké mezinárodní společnosti, aby se veřejné prostředky neztrácely v kapsách velkých i malých spekulantů. Každá nová politická reprezentace slibuje, že s tím něco udělá, ale prostě nemůže, nemůže a nemůže, přitom si nemyslím, že vždy jen nechce. Ale proč proboha zvítězí vždy nějací zahraniční aktivisté nebo domácí podvodníci, proč vždy náš stát prohraje všechny kauzy? Sluneční panely jsou jen vrcholkem ledovce. Byla tu kauza dálnice do Ostravy, zapálených nelegálních skládek německého odpadu, televize Nova a další. Vše skončilo do ztracena na úkor občanů. Domnívám se, že příčina je systémová, neustálé stěžování na špatné lidi asi nepomůže.

Situaci nazývám: krizi svěřenectví, tedy stav, kdy svěřený majetek je špatně spravován, vlastníci jsou znevýhodňováni lidmi, kterým byl svěřen do správy.

  Na začátku jen lehce zmíním liberální demokratický stát, takový, který kdysi fungoval. Tento stát nezasahoval do hospodářství, nemohl tedy udělat nějaké velké chyby. Když někdo někoho okradl, okradl soukromník soukromníka. Stát se soustředil na spravedlnost, kterou mohl kvalitně vykonávat, protože na tyto nemnohé kauzy stačil. Měl tradiční zákony, které se neměnily nikdy nějak prudce, nějaké vylepšování zákonů nemohlo přinést mnoho chyb. I tenkrát byla korupce, ale dopad byl nízký. Tím neglorifikuji tu dobu, ale snažím se o analýzu systému.

  Dnes se na dotace EU i státu slétnou vždy supi z velké vzdálenosti. Superodborníci vždy najdou nějakou skulinu, kterou hloupí, hádaví a sobečtí zákonodárci v zákonech ponechali. Lidé zvolení do zastupitelstev všech stupňů jsou obyčejní neodborníci obvykle neschopní čelit obrovskému tlaku ekonomicky silných a dobře připravených soukromých společností, jejich spekulacím, odborné, právní a vyjednávací kvalitě. Vždyť i normální člověk v běžném životě má problém odolat nátlaku podomního obchodníka, dobře vyškoleného v psychologii neetického jednání. Určitě každý zná různé reklamní a prodejní akce spojené se zájezdy, kde se prodává zcela viditelně předražené zboží, ale přesto se kupuje. Školí někdo veřejné činitele, aby odolali psychickému nátlaku? Ale jejich protivníci jsou dobře vyškoleni. Představme si, že docela obyčejný starosta obce je ve stejné situaci nebo ještě horší. Silný podnik se silně zainteresovanými osobami, penězi, odborníky a přisvědčovateli, a slabá obec zastoupená špatně placeným otráveným starostou bez výrazného osobního zájmu, kdo zvítězí? Je to snad jen vina toho starosty?

  Hlavní systémová vada je nefunkčnost demokracie v současném globálním paradigmatu. Nejprve připomenu základní teorém: úkolem politiky je vytvářet podmínky takové, aby se mravnost uplatnila a nemravnost neměla šanci se projevit. Jedná se o systémovou záležitost, která předem počítá s nedokonalostí člověka a podle toho parametry systému nastavuje. Demokracie musí odpovídat známému rčení: člověk je špatný, ale lidé jsou dobří. Neměl by tedy rozhodovat člověk, ale lidé. To je známá systémová vlastnost lidské společnosti, že i jednotlivec v soukromí nikterak nevynikající morálkou, na veřejnosti to nedává znát, podřizuje se obecným pravidlům a dokonce se velmi snaží o popularitu, dokonce funguje velmi morálně (pokud je pod kontrolou), protože vedle toho platí i známý fakt, že zloděje dělá příležitost. Tento společenský jev může zdegenerovat do populismu, ale v umírněné míře dovoluje demokracii fungovat. Jenže jen do té míry, než se překročí „funkční meze systému“. A to je to, co se dnes stalo. Současná demokracie si nabrala více povinností než je schopna vykonat, více než unese. To znamená, že se rozšířily příležitosti, které dělají z člověka zloděje.

  Parametry, které charakterizují „krizi svěřenectví“ jsou tyto: 1. příliš mnoho příležitostí k nemravnostem, které vytvořil rozbujelý sociální a přeregulovaný stát (sociální systém, dotace, regulace, státní zakázky), 2. neschopnost demokratického systému vybrat morální lidi. Slabost demokraticky zvolených orgánů: 3. nekompetence veřejných institucí se bránit profesionálně a finančně silnějším soukromým subjektům globálního světa (někdy i státům schovaným za soukromé subjekty a ideologiím – islámu).

 

Ad 1.  Aby věci řešili lidé a ne člověk, není zrovna nutné, aby je řešil stát, aby to byla zrovna demokracie, která se musí k tomu používat, ale aby fungovaly ve společnosti i jiné mechanismy: rodina, obec a občanská společnost. Prostě tak, jak to bylo ve starém liberálním státě. Příliš mnoho aktivit, pravomocí a zodpovědností státu, omezit. Je ovšem otázkou, zda je to možné.

  Do jisté míry ano. Určitě lze alespoň převážně odstranit dotace, udělat do značné míry samofinancování obcí ze svých vlastních daní vybraných i z příjmů občanů a podniků. Lze postupně převádět sociální a hospodářské pravomoci na obce. Ale to je asi jediná možnost jak ušetřit administrativu a občany přimět k větší angažovanosti v místních záležitostech. Dá se postupně převádět sociální zabezpečení na rodinu, ale to je vzdálený a dlouhodobý proces, nicméně jeho nastartování je nutné, aby se stát zbavil obrovské zátěže sociálních povinností.

  Pokud by se nemravnosti daly omezit administrativními zásahy, tedy různými výběrovými řízeními veřejných zakázek, kontrolou všech možných úkonů veřejných orgánů veřejností a p., potom se domnívám, že se sice řeší parametr 1, ale zhoršuje se parametr 3, tedy schopnost pružně a nezávisle jednat. Určitě je lepší silný a odhodlaný zastupitel s vysokými pravomocemi, než úředníček třesoucí se strachem, aby náhodou neudělal banální chybu, která by zavdala příležitost různým šťouralům a přiblblým absolutním moralistům, kteří nikdy nic nedělali a jen odsuzovali práci druhých.

  Je nutno pochopit, že i veřejný činitel je člověk a chyby se mu musí odpouštět, pokud má výsledky a jeho činnost je vcelku přínosná. Posuzování tedy nemohou dělat šťouralové a demagogové. To právě bohužel při všech těch „veřejných kontrolách“ není zajištěno. Už vidím jak se dehonestují poctiví a schopní veřejní pracovníci na nějakých drobnostech a velké kauzy rozsáhlých nemravností se odsouvají, protože se nesnadno dokazují.

 

Ad 2. V době, kdy nemáme národní hrdiny po právě vyhrané válce, těžko lze vidět do člověka, jaké jsou jeho morální vlastnosti. Ve volbách vítězí „herci“, kteří dovedou dobře hrát svoji hru na lidi a „zpěváci“, kteří dovedou dobře mluvit a slibovat. Politickým stranám jde o to zvítězit ve volbách a dostat peníze, kvalitní lidi nepotřebují. Lidé si neuvědomují, že sliby budou plnit z „jejich peněz“, dokonce si myslím, že většina zcela anonymního davu si myslí, že peníze státu prostě někde padají z nebe a politici je rozdávají tomu, komu se jim zachce. Takže schopnost vybrat morální lidi záleží na morálce a schopnostech rozeznat morálního člověka voliči, což je představa téměř naprosto fantastická. Proto také v obci, která by měla svoje, v jistém rozsahu měnitelné daně, zvýšené pravomoci a možnost referend, a kde lze předpokládat, že občané dovedou rozeznat dobrou práci zastupitelstva protože výsledky snadněji vidí, mohli bychom se přiblížit představě, že by demokratická volba mohla morálnějšího člověka vybrat.

  Částečně by se tím řešil i problém 1. Větší pravomoci obcí by odňaly pravomoci státu a dostaly se pod lépe fungující demokratický mechanismus obce, kde by snad byla lepší situace parametrů 1 a 2. Třeba o umístění solárních panelů by rozhodovaly obce. Asi by se jich tolik nepostavilo. Prostě by se přehmaty státu přefiltrovaly.

 

Ad 3. Globální prostředí je zcela nový fenomén, kterému se obtížně brání. Nad globálními hráči nelze zvítězit. Řešení parametrů 1 a 2 sice posiluje veřejné činitele i proti nebezpečí 3, ale zde si musíme říci, jak je ještě více posílit. Domnívám se, že státní úředník, který je již dobře vyzkoušený, prověřený a splňuje morální požadavky na svoji funkci by dostal tzv. definitivu. Neměl by jen „dobře konat povinnosti“, ale hájit zájmy státu a občanů, tedy být jakýmsi „vlastencem“. Stát (nebo obec) by měl hájit nejen proti nemravným občanům snažícím se jej okrást, ale hlavně proti cizím silným subjektům. V tomto úkolu by musel mít podporu státu a veřejnosti. Nemohl by být propuštěn, pouze přeložen, dostal by vždy všude byt, zajištění rodiny a byl by pod státní penzí (což si myslím, že většina obyvatelstva v budoucnosti mít zcela určitě nebude). Nemusel by mít vysoký plat. Jeho důvěryhodnost a morálka se totiž platem nezvyšuje. Důležitá je jistota a obrana na exkluzivní úrovni ze strany státu před všemi nebezpečími – vyhrožování, svádění ke korupci, vydírání nějakými drobnými selháními apod. Výběr takových lidí je ovšem obtížný a předpokládá především morálku těch, kteří je vybírají.

 

  Domnívám se, že určitá „konzervativní opatření“ směřující k vyzkoušeným parametrům starého liberálního státu, mohou pomoci řešit „krizi svěřenectví“. Neodmítejme, co jednou dobře fungovalo! Domnívám se totiž, že globální svět je tak trochu podobný starým říším, které měly velký trh a otevřené hranice. Když se vrací paradigma, myslím, že je zapotřebí se zamyslet nad opatřeními, které ve starém paradigmatu fungovaly. To ovšem neznamená, že je schopno fungovat vše staré, protože naprostá většina materiálního a biologického prostředí se změnila velmi podstatně.

  Shora uvedená politická opatření sama o sobě mohou být jen nějakým počátkem mnohem hlubší morální změny v národě, spíše bych řekl jakási vytvoření prostředí pro tuto změnu. Nic z toho samo o sobě fungovat nebude bez doprovodných konzervativních idejí a pravidel. Zcela bezpodmínečně nutná je funkční rodina postupně přebírající starostlivost o svoje staré a nemocné členy. Nutné je odvrhnout „spoléhání na stát“, že vše vyřeší. Každý by měl řešit sám svoje stáří zajištěním rezervními prostředky a dobře vychovanými dětmi, které budou chápat svoji povinnost se o své staré členy rodiny starat.

  To jsou dlouhodobé úkoly, zcela proti stávajícímu destruktivnímu levicově liberálnímu trendu. S tím musí být spojeno mnoho opatření v oblasti podpory porodnosti a kvality populace biologické i psychické. Celá tato konzervativní změna musí jít proti stávajícím rozkladným idejím feminismu, relativismu, individualismu a dalším modernistickým mýtům tak propagovaným Evropskou unií a dalšími globálními subjekty. Stavět se tedy globálnímu tlaku je nutno především v oblasti ideologické a přitom se opírat o konzervativní ideje našeho národa. To zároveň přinese i podporu shora uvedeným opatřením v rámci oněch tří parametrů „krize svěřenectví“.

Vlastimil Podracký

Jan R.Milý Vaňku, nebýt oteplovačů,14:2319.10.2010 14:23:46
VanekRe: Čímz jste, Vaňku, chtěl říci co?11:1019.10.2010 11:10:22
Jan R.Čímz jste, Vaňku, chtěl říci co?10:3419.10.2010 10:34:41

Počet příspěvků: 4, poslední 19.10.2010 14:23:46 Zobrazuji posledních 4 příspěvků.

Vlastimil Podracký

Vlastimil Podracký

Obhajuji konzervativní hodnoty, píši o nebezpečných jevech současné společnosti. Vyjadřuji se k aktuálním událostem.

Vlastimil Podracký je spisovatel a publicista. Vydal knihy: Pozor na tunelování, Občanská obroda, Návrat k domovu, Hrdinům se neděkuje (životní příběh Vladimíra Hučína), Žluté nebezpečí, Poslední člověk, Temná komora, Sodoma Gomora a Nadčasový humanismus. Příležitostně publikuje články.

REPUTACE AUTORA:
8,77

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy