Těžké časy liberálů

čtvrtek 19. srpen 2010 11:07

U příležitosti 60-tých narozenin Gerharda Schwarze si v článku Těžké časy liberálů týdeníku EURO (27/2010) stěžuje Václav Klaus na to jak to mají liberálové těžké. Shoduje se názorově s jubilantem a využívá toho k presentaci svých názorů. Dlouho jsem se připravoval vybrat nějaký Klausův text, abych s ním mohl polemizovat a zde se nabízí příležitost téměř neopakovatelná, protože v blahopřání jubilantovi shrnuje svoje a Schwarzovy názory téměř kompletně do krátké eseje.

Vždy si rád přečtu konstruktivní názory, které mají výstup a nejsou jen pouhými stížnostmi. V. Klaus se k tomu vypracoval z obyčejného ekonoma a je vidět, že musel reflektovat mnoho jiných kategorií než ekonomických a nakonec vytvořil pro sebe teorii filozofických a politologických rozměrů, která má hlavu a patu. Sice se nevyhnul zjednodušování: podle jeho podání lidé jen tak z ničeho nic se odvracejí od klasického liberalismu, příčinu nezkoumá, liberalismus je vynikající a lidé jsou hloupí. Nicméně to všechno je jen slabým odvarem jiných publicistů, kteří jsou nejen zcela shodní v nedostatku empatie, ale ještě daleko více popírají kauzalitu.

  Hlavním Klausovým přiznáním je jeho vývojový fatalismus, který v eseji znovu a znovu prosazuje. Zřejmě na základě von Hayekovy teorie spontánního řádu nechce zasahovat konstrukčně do přirozeného vývoje, opakuje neustále svoje obavy o budoucnost svobody při prosazování nové ideologie enviromentalismu. Jiní dělají totéž, ale nepřiznávají se k tomu, neřeší nic, omílají dokola jak je to všechno špatné, ale řešení nemají stejně jako Klaus. Jenže Klaus vědomě nic řešit nechce. Podle něj se nemá nic dělat, vše se vyřeší samo, stačí aby byla svoboda, kterou nesmí nic omezovat. To vše, fundamentálně podáno i v této eseji, je opravdu důsledné a to tváří v tvář globálním ohrožením, která u zodpovědných lidí vzbuzují nervozitu a hrůzu (třeba vytékání ropy do Mexického zálivu). Tento vývojový fatalismus trochu nepřesně nazývá klasickým liberalismem. Ten prý je ohrožen stávajícími konstrukčními zásahy neliberálů, momentálně zakuklených marxistů v zeleném hávu. Jedná jakoby žil v dobách skutečného klasického liberalismu, kdy člověk dodržoval konzervativní pravidla, ještě neměl prostředky k totálnímu zničení přírody a možnost pomocí hédonického života, potratů a antikoncepce vyvraždit sám sebe. Prostě jakoby nebyla zcela jiná doba.

  Klaus jinak dobře popisuje úpadek stávající společnosti. Kritizuje povrchní vzdělání, přebujelé vysoké školství a mýtus „vysokoškolské vzdělání pro všechny“, které nutně vede k inflaci diplomů a úpadku kvality. Taktéž správně klasifikuje činnost mediokracie, jednoty obsahu mediálních projevů a idejí politického mainstreamu, zatímco v klasickém liberalismu se sdělovací prostředky stavěly proti establishementu. Kritizuje zcela pravdivě katastrofické zaměření zpráv a mediálních konstrukcí. Odmítá líbivou Keynesovu doktrínu utrácení a státních zásahů tak dobře realizovatelnou a pohodlnou pro sociální demokraty. Postupně přechází v kritiku EU a vyvrací omyl, že integrace je omezení státu, jak tvrdí někteří zbloudilí liberálové. Podle Klause je to jen šálivé mámení. Musí být demokratický stát jako nejdůležitější politická struktura: „občanství je výchozí princip uspořádání jakéhokoliv lidského společenství“. Tvrdí, že na občanském principu není možno Evropu sjednotit, protože neexistuje evropská identita, ale jen identita národů, kosmopolitismus vede ke ztrátě identity a tím k rozkladu státu, ale univerzální evropská identita se tím nezíská. Potom nastává anarchie, každý se stará o sebe, lidé nemají morálku a ztrácí se sociální soudržnost.

  Klausovy názory nelze jinak než podepsat. Nemám problém s tím, co říká, ale s tím co neříká. Konzervatismus má širší záběr než Klausova teorie klasického liberalismu a tak lze z konzervativního hlediska kritizovat Klause, že není zcela zodpovědný za budoucnost a neříká nic o tradičních hodnotách, které je zapotřebí zachovat. Někdy se Klaus stane konzervativcem, když odmítne podepsat antidiskriminační zákon nebo „sňatky homosexuálů“, ale to jsou sporadické činy a člověk vlastně neví, co udělá, protože to není definováno v jeho teorii, která je jinak zcela konsistentní a systémová. Např. nekritizoval nikdy přímo feminismus a rozklad rodiny, nikdy nezaujal jednoznačný a systémový postoj k vymírání evropských etnik, islámské nebezpečí jakoby nebylo. Nicméně můžeme si být jisti, že hájí tradice, alespoň jejich symbolickou podobu.

  Ve smyslu základního konzervativního postulátu: „společnost je smlouvou mezi živými mrtvými a dosud nenarozenými“ Klaus nějak dodržuje smlouvu s mrtvými, ale „dosud nenarozené“ přehlíží, odmítá řešit zodpovědně otázky ekologie a vymírání evropských etnik, otázky šíření expanzivních etnik a jiné fatální ohrožení kulturní i biologické. A tak vlastně je Klaus polovičním konzervativcem, ve smyslu který podává výraz „zpátečník“. Jeho úporné dodržování klasického liberalismu tváří v tvář ohrožením to jen doplňuje. Skutečný konzervativec není zpátečník, má zodpovědnost za budoucnost, která je vyjádřena smyslem výrazu: „smlouva s dosud nenarozenými“.

  Mlčení ohledně řešení budoucnosti nejvíce využívají oponentní socialisté, nasazují svoje zpozdilé představy o rovnostářství, rodina pro ně není společenstvo zařazené do společenského systému, ale objekt sociálního zabezpečení stejně asi jako invalidé, důchodci nebo bezdomovci. Pravice není schopna jim tyto zodpovědné reakce vyrvat a řešit svým způsobem. Proto také mnoho lidí si myslí, že sociální problémy mohou řešit jen socialisté a že ekologové jsou jenom levicoví enviromentalisté. O toto smýšlení se Klaus, stejně jako většina pravice, dosti zasloužil přenecháváním těchto otázek socialistům. Když konzervativec, vědom si svojí zodpovědnosti za budoucnost, se snaží tyto problémy řešit, mnozí „poloviční konzervativci“ ho považují za socialistu. Přitom konzervatismus není od toho, aby liberály Klausova typu vyřadil, ale správně zařadil; socialisty a komunisty porazil a nahradil. Nahradit je v rozměru řešení problému „dosud nenarozených“ je problematické a neplatí žádné staré teorie, vůbec už ne socialistické. To co musí konzervativci socialistům vyrvat, je řešení ekologie, podpory rodiny, dostatečné natality a dobré výchovy dětí, aniž by převzali socialistické metody. Toto jde ovšem mimo Klause a klasických liberálů. Je to v oblasti morálních pravidel, předpokládá to nutnost dobrovolné skromnosti a obětavosti pro rodinu a životní prostředí včetně snížení čerpání zdrojů. Předpokládá to metafyzický ideál, za kterým lidé půjdou. Zde ovšem nelze s Klausem počítat, určitě by to považoval za ideologii, která omezuje svobodu. Potom Klaus, a jeho směrem jdoucí pravice, se může dočkat „zodpovědných“ totalit, které tyto fatální problémy vyřeší svým způsobem - absolutním omezením svobody. Tato méně zodpovědná část pravice bude jen štěkat a kázat o svobodě, samotná svoboda však řešení nedává.

Vlastimil Podracký

Jiří HermánekČlánek je výborně napsaný, karma14:2720.8.2010 14:27:08
Vojtěch ŠimekVystihl jste zajímavé momenty,16:3719.8.2010 16:37:21
kloboukreseni a là VK14:0819.8.2010 14:08:44
Vojtěch HarokDěkuji za výborně napsaný článek13:1419.8.2010 13:14:01

Počet příspěvků: 5, poslední 20.8.2010 14:51:06 Zobrazuji posledních 5 příspěvků.

Vlastimil Podracký

Vlastimil Podracký

Obhajuji konzervativní hodnoty, píši o nebezpečných jevech současné společnosti. Vyjadřuji se k aktuálním událostem.

Vlastimil Podracký je spisovatel a publicista. Vydal knihy: Pozor na tunelování, Občanská obroda, Návrat k domovu, Hrdinům se neděkuje (životní příběh Vladimíra Hučína), Žluté nebezpečí, Poslední člověk, Temná komora, Sodoma Gomora a Nadčasový humanismus. Příležitostně publikuje články.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy