Diskriminace rodin

neděle 21. říjen 2007 17:41

K podzimnímu zamyšlení, zcela vhodnému k ševelení padajícího listí, si dovoluji předložit svůj starší článek na téma, které je stále živější. Diskriminovány nejsou nějaké minority (homosexuálové, rasové menšiny, ženy, plešatí, chlupatí a p.), ale zatím ještě těsná majorita: lidé vychovávající děti. A to proto, že se nehlásí o svá práva.

Údajně diskriminovaní

    V našem státě si kdejaká skupina stěžuje na diskriminaci. Ani homosexuálové nejsou spokojeni se svým registrovaným partnerstvím, novým projevem diskriminace je prý, že nemohou mít shodná příjmení. Jejich exkluzivní právo na základě antropologických znaků,  znamená třeba, že dva kamarádi se musí prohlásit za homosexuály, aby se dostali do privilegované skupiny a získali stejné právo. Nevím jestli je potom nějaké měřítko homosexuality, aby se náhodou nestalo, že by exkluzivní právo využívali lidé, kteří danou sexuální orientaci nemají a přiživují se na právech této skupiny. To je asi totéž, jako kdyby vozíčkáři na své bezbariérové přístupy nedovolili vjezd matce s kočárkem, protože tato zařízení jsou jen pro ně.

   Stále jsou prý diskriminované etnické skupiny. Naštěstí v našem státě, díky stále ostouzenému konzervatizmu, se neprosadily afirmační zákony jako v USA, které by definovaly antropologické znaky a udělovaly exkluzivní práva lidem, kteří mají poněkud jinou barvu kůže. Nevím, nedovedu si představit, že by se měřila nějak „barevnost“ kůže, snad nějakým speciálním přístrojem nebo barevným sklíčkem, aby se potom odlišili lidé, kteří si exkluzivní právo zaslouží nebo ne. Dovedu si představit, jak se budou lidé mazat různými krémy, aby dosáhli stejné barvy pleti a dostali shodná práva s exkluzivní skupinou, třeba nějaké speciální podpory nebo přednostní přístup k neplacenému vzdělání. U nás totiž, na rozdíl od USA, není rasizmus zaběhnutý a správný „rasový čich“ není běžnou součástí života.

   Snaha feministek o rovné odměňování v zaměstnání a rovný přístup k pracovním místům je sice legálním projevem nespokojenosti, avšak špatným pochopením problému poslání ženy. Zhoubné jsou tyto projevy především tehdy, když ženy již přestávají vnímat svoje přednostní poslání matek a ona rovnost se pro ně dostává na první místo žebříčku životních hodnot. Pokud se ovšem tento sporný problém řeší jen s hlediska uplatnění na trhu práce a nebere se nezastupitelná úloha ženy jako matky, dostává problém podobu věčně neřešitelného sporu rozkládajícího vztah ženy a muže, což je možná metoda jak rozbít rodinu a pracovní kolektivy, a přivodit pokles natality.

Vpravdě diskriminovaní

   Vedle sporných shora uvedených případů diskriminace jsou zcela jistě diskriminované rodiny a vůbec lidé vychovávající děti. Oni přece zajišťují budoucnost národa a vlastně jejich děti budou živit v důchodu armádu bezdětných a zajišťovat celou funkci společnosti. Bez nich společnost zanikne. Přesto mají jen vysokou pracovní a finanční zátěž a nevýhody. Proto se divím, že se nehlásí o svá práva. Je to snad způsobeno tím, že stále ještě panuje přesvědčení, že rodinu založí každý, že každý se o to snaží, a dosud svobodní lidé se snad jednou ožení nebo provdají a zplodí děti. To už dávno není pravda. 40% žen je bezdětných a předpokládá se, že jimi zůstanou. Jak je to s muži, nevím, ale jejich stav je od toho odvozen. Průměrná fertilita je 1,2 dítěte na jednu ženu (možná se přechodně zvyšuje na 1,3), což samo o sobě dokládá, že děti a rodina není na předním místě hodnotového pořadí v této společnosti. Potom je evidentní, že se společnost zabývá zástupnými problémy, které jsem uvedl shora a které by se asi zdály být našim předkům směšné, až hloupé.

   Pokud by si někdo s rodinou a dětmi stěžoval, že jeho práce vykonávaná pro společnost není zhodnocena, že je diskriminován proti bezdětným, kteří pro budoucnost nedělají podstatnou a nejnutnější činnost, potom je v této společnosti legitimní odpověď, že přece děti být nemusí a je to jen svobodné rozhodnutí jednotlivce, zda je má nebo nemá. Podle tohoto, zhoubného modernitního názoru, jsou vlastně děti jen libůstkou, snad nějakou zábavou, zbloudilých konzervativců, kteří ještě nějak podlehli zaostalým instinktům, nedůstojným moderního člověka, nebo snad opomněli vzít antikoncepci a nechtělo se jim jít na potrat.

   Společenská morální pravidla, od kterých se odvíjí nejen obecné přesvědčení, ale i zákony státu, definují individuální svobodu a rovnost jako měřítka všech hodnot a cokoliv je svazuje, je nepřípustné. Na základě toho homosexuál práva získává, protože za svoji homosexualitu nemůže, narodil se s ní, proto musí být na základě individuálního altruizmu „zrovnoprávněn“, zatímco rodič se nenarodil s žádnou úchylkou, altruizmus tedy není na místě a pokud si „udělá“ dítě, potom je to jeho svobodné rozhodnutí a nese si sám za něj odpovědnost, podobně jako kdyby se naboural v autě. Pokud se náhodou nerozhodl vědomě a svobodně, od toho je tu možnost potratu. Dítě je tedy na úrovni věci, kterou je možno si „pořídit“, asi jako vilu nebo zájezd na Havaj, jen velmi výjimečně stojí před těmito věcmi. V rámci tohoto maladaptivního myšlení není dítě nutností a nezastupitelným nástrojem k dalšímu životu a existenci společnosti. Je jen osobní záležitostí.

   Pomoc rodinám s dětmi není v rámci modernitního myšlení odměnou za jejich práci, kterou dělají pro společnost, ale je to jen charita, jakýsi altruizmus k lidem, kteří nějak zapomněli, jak se vlastně mají v této společnosti správně chovat a podlehli zaostalým instinktům, nebo se vrhli nerozvážně do obtížného podniku, na který zcela nestačí. Pokud to někdo chápe jinak, potom není „v obraze“ současné modernitní společnosti a nerozumí její ideologii, která vznikla dovedením původních liberálních idejí svobody a rovnosti ad absurdum. Současnou společnost se shora naznačenými hodnotami a pravidly nazývám modernitou. Ideologii nazývám individualistickým humanizmem, neboť je humánní k jednotlivci, ale maladaptivní ke společnosti a jejím zájmům v historické perspektivě. Stav byl dosažen postupnou relativizací společenských hodnot a vyzdvižením potřeb a zájmů jednotlivce.   

   Rodiny a lidé s dětmi jsou tedy diskriminováni současnou ideologií a od ní odvozenými pravidly života. V rámci této diskriminace vynakládá tato skupina vysoké soukromé úsilí z vlastních zdrojů na vytvoření hodnot, které si přivlastňuje celá společnost víceméně bez náhrady. Navíc životní styl této skupiny, omezující svobodu a materiální prostředky, odrazuje případné zájemce se do ní zařadit.

Vzpoura zodpovědných

   Vzpoura opravdu diskriminovaných se koná až příliš tím, že děti nerodí. To je ovšem kontraproduktivní řešení, když vzbouřenec raději zničí sám sebe, než aby bojoval proti nepříteli. Snad se vzbouřenci domnívají, že „někdo“ pro to něco udělá. Potom jsou tu požadavky lidí s dětmi na různé sociální přídavky. To je ovšem řešení dodatečné a zcela ve smyslu individualistické charity, tím nesystémové a bezvýsledné.

   Pravicový liberalizmus ve smyslu známého Hayekova „spontánního řádu“ (všechno vyřeší trh, všechno se vyřeší samovolným vývojem) je v této otázce naprosto bezradný a vykazuje rozporné výstupy. Na jedné straně protagonisté pravicového liberalizmu prohlašují, že musí být svoboda jednotlivce, osobní zodpovědnost, otevřená společnost a individuální přístup. Když to přináší kromě nesporných příznivých hospodářských výsledků na druhé straně propad natality, diví se (viz mnohdy Václav Klaus), že lidé nemají přirozené instinkty a nezakládají rodiny. Nicméně stále opakují na základě svojí doktríny rčení: "Rodina je svobodné rozhodnutí jednotlivce". Tím věci neřeší.

   Levicoví liberálové jsou oněmi protagonisty potřeštěné rovnosti všeho se vším a jejich ideje jsou právě oněmi zhoubnými idejemi feminizmu a rovnosti sexuálních orientací, případně rovnosti ras, které ve skutečnosti vytváří nezasloužená práva exkluzivních skupin. Tím nastavují ve společnosti zástupné ideje a odvádí myšlení jiným směrem. Propad natality je vůbec nezajímá, dokonce rozklad rodiny vítají. Do značné míry je můžeme považovat za viníky současného stavu.

   Socialisté se snaží v rámci svojí doktríny řešit věci státními zásahy a přerozdělováním. Scestné je jejich přesvědčení, že materiální prostředky vše vyřeší. To je pokračování marxistického přesvědčení, že od materiálních prostředků je odvozen společenský vývoj a všechny sociální dopady. Jak vidět, tato idea je naprosto „mimo mísu“, když uvážíme, že v současné době máme nejvíce prostředků z celé historie lidstva, a přesto nejméně dětí. Socialisté vzbouřence mohou uklidnit a diskriminaci zaplatit různými materiálními výhodami. Tím se může načas problém zmírnit, nicméně se v principu neřeší, protože diskriminace zůstává. Ledaže by bezdětní platili tak obrovské daně, že by se to rovnalo nákladům na rodinu. To ovšem není možné, protože bychom je vyhnali do zahraničí.

   Poslední řešení je konzervativní. Je to jakýsi návrat k předchozímu stavu z doby, kdy rodiny existovaly s dostatečnou fertilitou, předpokládajíce, že se dostaví také předchozí efekty. Je to nejnáročnější řešení, ale pravděpodobně jedině účinné. Je to onen návrat k rodině, k obci, k občanské společnosti, k národu a ke státu, který souhrnně nazývám návratem k domovu. V tomto článku není prostor se o tom rozepisovat, vyjádřil jsem se dostatečně ve svých dílech. Jenom zkráceně bych uvedl, že se jedná o zcela zásadně jiný přístup vedoucí lidi k myšlení, ve kterém není jednotlivec na předním místě a je rovnováha společenských a individuálních zájmů. Plnění společenských záležitostí je odměňováno. Základem je zrušení socialistických vymožeností a přenesením sociální pomoci do rodiny a obce. Možná to zní naivně, ale není to nic nového, taková společnost tu už byla, a pravděpodobně jiné řešení není.
Vlastimil Podracký

AmálieVýborný článek!10:1127.11.2009 10:11:56
MartyZelie:09:1816.8.2008 9:18:05
zeliaFašizující tanec mezi vejci19:0411.6.2008 19:04:03
mariepoplatky,..14:2022.10.2007 14:20:47
marierodiny a jejich práva14:1622.10.2007 14:16:04
JardaFeministky nenávidí rodinu.11:5522.10.2007 11:55:03
AuiamCeske rodiny budou za chvili zrat travu19:5421.10.2007 19:54:08
EvaProč se rodiny nehlásí o svá práva19:1221.10.2007 19:12:04
voznicamgr.bigbloger.lidovky.czFantastický článek, byl bych raději, kdyby jej šlo vytesat!!!18:2321.10.2007 18:23:52

Počet příspěvků: 11, poslední 27.11.2009 10:11:56 Zobrazuji posledních 11 příspěvků.

Vlastimil Podracký

Vlastimil Podracký

Obhajuji konzervativní hodnoty, píši o nebezpečných jevech současné společnosti. Vyjadřuji se k aktuálním událostem.

Vlastimil Podracký je spisovatel a publicista. Vydal knihy: Pozor na tunelování, Občanská obroda, Návrat k domovu, Hrdinům se neděkuje (životní příběh Vladimíra Hučína), Žluté nebezpečí, Poslední člověk, Temná komora, Sodoma Gomora a Nadčasový humanismus. Příležitostně publikuje články.

REPUTACE AUTORA:
8,57

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy