Tunelování včera, dnes a zítra

sobota 23. leden 2010 15:15

Před deseti lety jsem na základě určitých informací napsal knihu Pozor na tunelování, ve které jsem chtěl upozornit okolí na zřetelné signály vedoucí k podezření, že v některém podniku probíhá tunelování. Měla to být především náhlá změna ve vedení podniku, rozsáhlé rekonstrukce a nákupy všelijakého předraženého zařízení v jinak neprosperujícím podniku, který by měl šetřit, apod. Dnes vidím, že něco takového upozorňuje na opravdu jen okrajové případy. Nově odkryté skutečnosti a nové pohledy po zkušenostech delší doby říkají, že mnohé tunelářské metody jsou tak skryté a opravdu nenápadné, že je nelze vůbec předvídat.   Protože tunelování je dosti omezený výraz pro podniky spíše průmyslové nebo vůbec výrobní, probíhá krádež v jiných oblastech na

Na začátku byla blbost

   Za komunismu ani tak lidé nebyli lidsky nemorální a sobečtí, jako spíše inklinovali k porušování práva, které neuznávali, což postupně vedlo ke sníženému rozlišování dobra a zla, prostě k relativizaci hodnot. To nebyl nějaký okrajový jev, byl to jev všeobecný a právě mnozí lidé si jej ani neuvědomovali.

  Když nebyla součástka na auto ani v obchodech, ani v opravně, musela se někde vyrobit. Přece nebude auto stát! Prostě nějaký soustružník v nějaké dílně v nějakém podniku ji musel zhotovit za nějaký bakšiš. Normální lidé s tím měli problémy, ale vedoucí činitelé si nechávali takové služby dělat zcela bez zardění, přestože to bylo rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Postupně se rozkrádání stalo součástí běžného života, protože prostě takto byl komunistický režim nastaven, jinak se v něm nedalo žít. Byla to prostě taková soudružská vzájemná služba.

  Lidé po velkém sametovém Listopadu vstoupili do svobodného světa, kde prý bylo dovoleno vše, morálně nepřipraveni. Neuměli nic jiného, než je naučil komunismus – rozkrádat a považovat to za normální. To byl morální základ tunelování. Jenže s otevřeným světem se  připlížily i jiné metody, na které lidé nebyli připraveni, mnohem záludnější a bez známky lidskosti. Lehce nadhozeným příkladem je Kožený. To nebylo obyčejné rozkrádání „soudružského“ komunisticky vychovaného člověka. To už byl zločin vyššího řádu. Proti tomu byl obyčejný komunistický rozkradač nebo i tunelář vyrostlý z komunistických poměrů zcela obyčejným blbečkem. Ale užiteční blbci byli i jiní, zcela obyčejní lidé. Nakonec se stal užitečným blbečkem stát.

  Ale začněme příkladem: Byl jednou jeden sportovní areál, původně za městem, postupně během komunistické doby obklopen paneláky. Po Listopadu jej dostala zpět v restituci jedna sportovní organizace. Místo bylo vysoce lukrativní pro výstavbu domů nebo obchodního centra. Něco takového nemohlo zůstat bez povšimnutí. Jenže na začátku ještě byl tento pozemek zařazen v územním plánu jako sportoviště a proto nepřipadalo v úvahu jej zastavět. Ale využít se dal jinak. Někdo na to přišel: Jednou se dostavil za předsedou sportovní organizace jeho dobrý známý, který zastupoval svého dobrého známého ze zahraničí (nejspíše emigranta). Chtěl maličkost: Ručit pozemkem sportoviště v bance za půjčku. „To přece není problém!! Podnikání se musí podporovat, trh všechno vyřeší. Je zapotřebí vyjít vstříc.“ Nemyslím si, že předseda a uklizečka, kteří se na záruku podepsali, něco za to dostali, myslím si, že opravdu byli užitečnými blbečky, kteří ještě nepochopili svět. Prostě takoví, kteří ještě dodnes neznámého člověka pozvou do domu a věří každému prodavači.

  Onen známý známého dostal v bance půjčku 8 milionů korun. Na tehdejší dobu minimálně čtyřikrát vyšší než cena pozemku. Takže do případu je zatažen další člověk: bankovní úředník (úředníci) tenkrát ještě státní banky. Myslím si, že svoje „všimné“ dostal. Kolik, je možno jen hádat. Ale zase si myslím, že to nebylo zase tak mnoho; tenkrát bylo vlasteneckou povinností podporovat podnikání. Také onen známý známého nemohl zase tak moc dát do nejistého podniku. Ale něco to bylo. Jenže známý známého zmizel někde ve světě i s penězi, nebo je dal nějakému jinému známému v Česku, aby je zhodnocoval. Známý předsedy potom byl obviněn, protože však byl nemajetný, nic z něho nikdo nedostal. Zástava zůstala bance.

   Mezitím se svět změnil, a případ byl „u ledu“. Uplynulo deset let. Sportovní areál byl využíván, ale sportovní organizaci nepatřil. Lidé nepozorovali, že se něco stalo.

 

Druhé dějství už je jen vychytralost

  Nová odhodlaná generace globálního světa není ta, která by rozjížděla velkopodnikání a zařizovala nové podniky a vstřebávala nové podněty. Vydělat na botách a zaměstnat 80 tisíc lidí jako Baťa, není možné. Potřebné věci se vyrábí v Číně, výzkumné ústavy jsou v Americe a jinak se jen kšeftuje a rozjíždět se mohou služby, které jsou závislé jen na tom, jak daleko mají lidé do kapsy a co se jim vnutí. Opravdu velké peníze lze vydělat jen spekulacemi a podvody. Na to ovšem musí někdo doplatit.

   Potom to přišlo: Představenstvo sportovní organizace bylo zděšeno, když dostalo informaci, že jejich sportovní areál patří jakémusi člověkovi, který se najednou objevil. Ale to nevěděli, co se mezitím dělo. Původní státní banka byla oddlužena státem, který zaplatil pohledávky, tedy nejspíše i oněch 8 mil. Kč. Následně byla prodána zahraniční bance. Po nějaké době někdo v bance zjistit, že je zde pohledávka krytá zástavou. A hned se zástava prodala. Za pouhé 2 mil. Kč. Onen člověk, který ji koupil, nyní majitel, získal tedy lukrativní pozemek za čtvrtinovou cenu, skutečná už v té době byla podstatně vyšší, myslím že se dobrala oněch původních 8 mil. Kč. Můžeme se domnívat, jak to získal. Tady už užiteční blbečci nebyli. Šlo o tvrdý kšeft.

   Sportovní organizace, jak už to bývá, chtěla během oněch deseti let zástavu odkoupit, ale banka si stanovovala 8 mil. Kč, což sportovní organizace neakceptovala. Nyní najednou za zády organizace, to dostal někdo za čtvrtinovou cenu. Co se asi dělo v bance si lze těžko představit, ale zase ne tak docela. Bankovní úředníci určitě doslali svoje.

   Majitel stanovil sportovcům nájemné a odporoučel se. Bylo jediné východisko: Nedovolit změnu územního plánu na využití pozemku. Na městě se všichni dušovali, že sportoviště zůstane, územní plán změněn nebude: „něco takového bychom přece nikdy nedovolili“. Změny územního plánu probíhaly diskusí s občany a připomínkovým řízením. Na plánu uprostřed šedé barvy zastavěné plochy se skvěla zelená plocha sportoviště. Všichni přikyvovali, jak je to dobře. Územní plán byl schválen. Do poslední chvíle vystavený plán na dveřích radnice měl onu zelenou plochu. Potom vyšel nový plán, schválený. Zelená plocha tam nebyla. Šeď bytové zástavby byla souvislá.

 

Třetí dějství – hra na občanskou výdrž

  Nastalo zděšení. Občané napsali petici, ozývali se jednotlivci i sportovní organizace, které areál používaly. Odbor územního plánování se omlouval, prý šlo o omyl. Prostě onen územní plán, který dostali poslanci ke schvalování tam zelenou plochu „náhodou“ neměl. Prostě to nějak vypadlo. Z poslanců si toho nikdo nevšiml a tak schválili plán bez zelené skvrny. Co teď? Do čela občanů se dostali poslanci, kteří se cílili podvedeni a tak bylo svoláno další jednání. Vše bylo vysvětleno a plán byl schválen se zelenou skvrnou. První pokus o podvod nevyšel. Ale s větrnými mlýny se bojovat nedá.

   Uplynulo několik let a nic se nedělo. Potom proběhla změna územního plánu zcela v klidu a ve skrytu. V podstatě o tom nikdo nevěděl. Kdo také bude věci stále sledovat, neustále se probírat všemi vyhláškami a včas kontaktovat poslance. Když byli vyslechnuti poslanci, divili se, že o tom neví. Ale nakonec se zjistilo, že to schválili v rámci jakýchsi hromadných změn a nikdo si toho nevšiml. Zpět už to tentokrát změnit nešlo.

 

Závěr

   A tak vítězství je u konce, série nemorálností skončila vybudováním obchodního domu jistého zahraničního řetězce. Jestli tato firma stála na začátku nebo byla až na konci, nevíme. Můžeme se domnívat konspirativně, že to byl záměr od začátku, možná se do toho vmíchaly náhodné procesy, možná zahraniční řetězec zakoupil pozemek za velké peníze od onoho předchozího majitele, který byl druhým podvodníkem v pořadí. Nicméně, podle určitých indicií, zahraniční obchodní podnik zcela určitě stál za změnou územního plánu a podvody na radnici. Možná by se dalo zjistit, jestli už v té době pozemek vlastnil. Ale to není důležité.

  Rozebíráním případu můžeme konstatovat základní fenomény doby: Neznalost, hloupost, nedůslednost a nezájem. Podvodníci vždy budou. Nadávat na zkažený svět nepomáhá. Proti zkaženému světu je nutno se bránit. Chybí občanská statečnost, vytrvalost, solidarita a neúplatnost. Je to v lidech. Nejhorší je ovšem blbost stojící na začátku procesu.

  Přesto si neodpustím konspirační příběh: Byl jednou jeden podvodník, který přišel ze zahraničí s nějakými pár dolary, které při tehdejším kurzu daly v korunách lehce miliónek. Osm milionů získal jen snadným podplacením úředníků v bance a nějakým všimným svému známému, kterého podvedl. Dejme tomu, že potom peníze převážně v Česku nějak uložil (převodem do zahraničí by velmi ztratil) a případ nespustil ze zřetele. Nemuselo být problémem získat v Česku zase nějakého jiného známého a proniknout do stejné, ale tentokrát už zahraniční banky. Peníze nečestně získané se lehce použijí pro další nečetnost. Zase stačilo podmáznout, vždyť dokonce to mohl být i tentýž úředník, banka změnila majitele, ale nikoliv zaměstnance. Mohl mu i vyhrožovat, možná měl z prvního případu nějaké důkazy o jeho spolupráci na podvodu. Zaplatil dva milióny z oněch ukradených osmi a získal pozemek.

  Dále může mít příběh dvě verze: 1. Pozemek prodal zahraničnímu supermarketu odhaduji za deset milionů a ten potom prosadil změny územního plánu. Potom by podvodník získal za svůj původní miliónek šestnáct milionů. To ovšem není zcela přesné, nevíme jakou měl režii s podplácením a také, co dělaly ty peníze celých deset let a jak vydělávaly. 2. Ale mohl být kšeft ještě lepší, pokud by dokázal udělat i změnu územního plánu. To ovšem by byla na jednotlivce docela síla, proto je to málo pravděpodobné. Pokud by ale uspěl, určitě by mohl pozemek prodat obchodnímu řetězci za třicet milionů.

  Není to krásný příklad „obchodního úspěchu“?

Vlastimil Podracký

PSdotaz13:143.3.2010 13:14:50
MUDr. Vít ŠlechtaPlný souhlas19:3324.1.2010 19:33:48
PodrackýBanka sportovcům nabídla odkup13:4224.1.2010 13:42:34
treti odbojQuo Vadis, Česko?00:0924.1.2010 0:09:46
benpane Podracký,15:4623.1.2010 15:46:36

Počet příspěvků: 8, poslední 3.3.2010 13:14:50 Zobrazuji posledních 8 příspěvků.

Vlastimil Podracký

Vlastimil Podracký

Obhajuji konzervativní hodnoty, píši o nebezpečných jevech současné společnosti. Vyjadřuji se k aktuálním událostem.

Vlastimil Podracký je spisovatel a publicista. Vydal knihy: Pozor na tunelování, Občanská obroda, Návrat k domovu, Hrdinům se neděkuje (životní příběh Vladimíra Hučína), Žluté nebezpečí, Poslední člověk, Temná komora, Sodoma Gomora a Nadčasový humanismus. Příležitostně publikuje články.

REPUTACE AUTORA:
8,58

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy