Národ, který zapomněl svoji minulost, je odsouzen ji prožívat znovu

sobota 22. září 2007 19:11

Vinen nemá být ani tak Hitler, ani britští a francouzští zrádci v Mnichově, ale čeští politici. Především proto, že vyplazovali jazyky v parlamentu, nedělali smlouvy ze zločinci a zlostnými nacionalisty, nezradili svůj stát, zbrojili, když byl stát ohrožen, a bránili v jeho rozkladu. Nakonec sice ustoupili nátlaku v Mnichově, ale to už bylo nakonec, když všechny ostatní metody zklamaly. To jsou opravdu zločiny, které je nutno vyzdvihovat a relativizovat všechny hodnoty a všechnu úctu k představitelům čs. státu, kteří by mohli být vzorem dnešním svojí oddaností státu a národu. Bohužel, vzhledem k zapomínání minulosti, mnozí mladí lidé jsou nakloněni, alespoň částečně, mýtům pana Krystlíka a Berana popřát sluchu a relativizaci hodnot, alespoň zčásti, akceptovat. Dokladem toho jsou některé reakce na jejich články.

 

   Minulost je studnicí zkušeností, jejichž zapomenutí je ztráta nevýslovné hodnoty, protože právě odtamtud pochází všechna naše životní pravidla. Naši předkové vyzkoušeli právě to, co je nejvhodnější v dlouhodobém procesu života generací. Přesto však všechna pravidla přecházející z minulosti nelze použít, protože doba se změnila. Přesto je potřeba je mít na paměti, neboť jak řekli mnozí: „dějiny se opakují“. Pokud si zachováme historickou paměť, můžeme každý nový jev zvažovat, zda tu již někdy byl, a jak se řešil. Pokud paměť nemáme, jsme potom opravdu odsouzeni dějiny opakovat. Někdy to nemusí ani příliš bolet, ale jindy to může být tragické. Proto právě ony tragické části dějin bychom neměli zapomínat. A to nejen osamoceně, ale i s příčinami, které k nim vedly. K tomu nestačí obvykle jen eklektické informace. Je nutno také zdůvodnění a logická návaznost činů. Příčina a následek musí tvořit kauzální jednotu. Jinak je to zbytečné.   Zapomnění má mnoho podob. Jednou je přirozený proces překrytí starých zkušeností novými. Druhá je záměrné zapomnění za nějakým účelem. Mnohé historické události mají vliv na dnešní život. Obvykle jsou to události z doby totalitních režimů. Obvykle jsou to požadavky některých osob, kterým bylo ukřivděno nebo se to domnívají. Někdy právě z těchto důvodů vyvěrá snaha o překrucování historických skutečností, o přerušení kauzální jednoty příčiny a následků.    Je mnoho důvodů k jednostrannému výkladu minulosti. Jedním z nich je určitě i snaha nějak sjednocovat Evropu a zapomenout na animozity jednotlivých národů. Tomu nejlépe vyhovuje metoda relativizace zločinů. Je zapotřebí na každém etniku, skupině nebo společenstvu najít něco špatného, aby se prostě velké zločiny srovnaly s malými, aby bylo vše shodné, abychom se zařadili všichni bok po boku v jedné rodině svorných evropských národů. To by bylo chvályhodné, kdyby tím nedocházelo k nepravdám a skresleným představám. Ona jednota, které se stejně nedosáhne, protože to slouží jen jednomu na úkor druhého, může se takto mnohem snáze změnit v nenávist, protože jen pravda a jen pravda může být metodou sjednocení.  Ale ještě dříve tu bylo c.k. mocnářství. I o něm putuje internetem i tiskem mnoho mýtů. Většinou se vyslovují názory, že mělo zůstat, prý by potom nedošlo k druhé válce. To jsou samozřejmě jen spekulace, asi by velmi záleželo na tom, jaké by bylo ono obrozené císařské Rakousko. Kdo by jej obrodil, pokud by jej vítězné mocnosti ponechali v původním stavu, s původními mocenskými strukturami?   Protože nejprve je vejce a z něho se vyklube slepice, musíme se nejprve seznámit se základním paradigmatem národnostních sporů Rakouska a s úlohou státního útvaru v nich. Germanizace   Abychom vpluli, poněkud poučeni o tom co předcházelo první čs. republice (dále ČSR.), uvedu příklad germanizace, prováděné v době bájného a mnohdy vychvalovaného Rakouska – Uherska (dále R-U):    V brněnské čtvrti Zábrdovice byla kdysi v devatenáctém století postavena, později slavná, brněnská Zbrojovka. Zábrdovice byly tenkrát malou českou osadou u Brna. Německo-židovští majitelé podniku byli germanizátoři, kterých bylo tenkrát poseto po českých zemích, zvláště v pohraničí a ve smíšených územích. Majitelé postavili pro děti svých zaměstnanců německou školu a nutili je, aby do ní své děti dávali. Abych upřesnil: Na českých školách se automaticky vyučovala němčina, v tomto případě však šlo o školu s německým vyučovacím jazykem. Čeština v ní samozřejmě vůbec nezazněla, možná jen tajně, šeptem mezi žáky. Někteří zaměstnanci možná byli Němci, ale okolí Brna bylo české a český venkov doslova zaplavoval v době vysokého přírůstku obyvatelstva průmyslová města mladými lidmi hledajícími práci, protože obce svůj přírůstek uživit nemohly. Proto i do Zábrdovic přicházely zástupy mladých českých lidí, kteří ovšem byli nuceni v podniku mluvit německy a děti dávat do německé školy. Chápal bych, že vedení podniku vyžadovalo znalost němčiny u některých zaměstnanců, kteří to potřebovali ke své funkci, aby se domluvili s vedením a se zákazníky. Ale germanizace znamená, že čeština mohla zaznět jen okrajově, nikoliv ve styku s nadřízenými. O původu zaměstnanců samozřejmě statistiky nic neříkají, nicméně další vývoj potvrdil, že to byli v naprosté většině Češi. Možná v nějakých statistikách figurovaly Zábrdovice jako německá obec, ale skutečnost se ukázala teprve po vzniku ČSR, kdy se lidé přestali bát a ke své národnosti se přihlásili. Najednou se staly Zábrdovice českými a němečtí nacionalisté podobný jev považují za čechizaci. Ne, byla to prostě jen svoboda, kterou přinesla čs. republika. Svoboda přihlásit se ke své národnosti bez obav z následků a svoboda posílat své děti do své národní školy. Relativizace jako metoda zapomnění zločinů  Mnozí se vrací stále zpět k minulosti jen aby obohatili bulvární zprávy o další jednostranné senzační informace, obvykle v současné módní snaze pošpinit známé osobnosti a hodnoty minulosti. To zapadá do celého dnešního evropského paradigmatu relativizace hodnot.  Zapomnění je tedy metodou relativizace a má možná v důsledku znamenat i relativizaci zločinů minulosti tím, aby se prostě drobné chyby, omyly a morální poklesky demokratů srovnaly s opravdovými zločiny nacizmu a komunizmu, aby bylo vše shodné. V podobných článcích, jako je pana Krystlíka: První republika … a pana Berana: Strategie našeho „osvobození“ (viz www.konzervativnistrana.cz), není objektivní rozbor situace, je to vyhledávání drobných nedostatků našich politiků z doby První republiky, aby mohly být relativizovány velké zločiny nacizmu.   Vinen nemá být ani tak Hitler, ani britští a francouzští zrádci v Mnichově, ale čeští politici. Především proto, že vyplazovali jazyky v parlamentu, nedělali smlouvy ze zločinci a zlostnými nacionalisty, nezradili svůj stát, zbrojili, když byl stát ohrožen, a bránili v jeho rozkladu. Nakonec sice ustoupili nátlaku v Mnichově, ale to už bylo nakonec, když všechny ostatní metody zklamaly. To jsou opravdu zločiny, které je nutno vyzdvihovat a relativizovat všechny hodnoty a všechnu úctu k představitelům čs. státu, kteří by mohli být vzorem dnešním svojí oddaností státu a národu.Bohužel, vzhledem k zapomínání minulosti, mnozí mladí lidé jsou nakloněni, alespoň částečně, mýtům pana Krystlíka a Berana popřát sluchu a relativizaci hodnot, alespoň zčásti, akceptovat. Dokladem toho jsou některé reakce na jejich články. Kdo stvořil nenávist?   Zde bych si dovolil uvést malý příběh z První republiky:   Moje tchyně kdysi vyprávěla, že jako mladé děvče, začátkem třicátých let po dokončení studia na gymnáziu, přijala místo na okresním úřadě v České Třebové. Prý šla do pohraničí proto, aby se naučila dobře německy. Tenkrát bylo v městečku asi 20% Čechů (přesný údaj neznám, ale není důležitý), kteří měli svoji menšinovou školu. Němci se od vzniku ČSR učili jako druhý jazyk češtinu, Češi se učili němčinu již tradičně a automaticky od dob R-U. Předtím za R-U čeština v městečku téměř neexistovala, Češi jí mluvili jen doma, školy byly zásadně jen německé. Češi v pohraničí byli pravděpodobně zbytkem dřívějšího českého osídlení a po celé generace odolávali germanizaci. Znali oba jazyky, museli absolvovat německé školy, ale svoji příslušnost si zachovávali. Dovedeme si představit, že za daných okolností jich asi spíše ubývalo. Německým nacionalistům z doby první ČSR šlo o to, aby se tento stav obnovil, aby mohli Čechy dál nerušeně odnárodňovat, ať už v nějakém nadnárodním útvaru nebo v rámci nějakého autonomního celku, ve kterém by měli většinu.  Moje budoucí tchyně, tenkrát mladé děvče, poznala pohraničí ještě ve slušném stavu, bez animozit. Měla německé kamarádky, od kterých se učila němčinu, ony od ní češtinu. Němci se začali češtinu učit, hlavně z dvojjazyčných nápisů ulic a obchodů, ale někteří dokonce byli velmi horliví a na úřadě se snažili mluvit česky, i když měli právo na používání svého jazyka. Pokud některý úředník němčinu dobře neznal, musel být pro jednání s občanem přizván překladatel. Je pravda, že byli propuštěni bývalí c.k. úředníci, kteří se češtinu dobře nenaučili. Veškerá agenda státních úřadů byla v češtině. Nebylo možné, aby úředník řádně nerozuměl spisům.  Později se provdala do Brna a do České Třebové jezdila někdy za svými kamarádkami. Pozorovala jak se po nástupu nacizmu v Německu situace mění. Její kamarádky se nechtěly s ní stýkat. Některé jí na dopisy neodpovídaly, asi změnily své smýšlení. Některé dopisy psaly, ale tajně, bály se. Když přijela, některé ji na ulici raději přehlédly, některé se bály se sní ukazovat. Čeština na ulicích se nesměla ozvat, protože to budilo zápornou reakci okolojdoucích. Ve školách se děti odmítaly učit česky. Na úřadech vyvolávali někteří lidé konflikty. Vše se k nepoznání změnilo.

  Tento příběh není jediný, který by dokazoval, že soužití Němců a Čechů bylo možné i bez R-U nebo nějakých autonomních národnostních oblastí. Němce nikdo neutlačoval. Do českých škol chodit nemuseli, jako Češi do německých za R-U. Klidný vývoj pouze nevyhovoval německým nacionalistům. Oni nechtěli klid a mír, nechtěli smíření, chtěli konflikty.

Otázka: bylo škoda, že R-U padlo?    Musíme si uvědomit, čeho bylo škoda. Nebylo škoda toho R-U, které existovalo. Nebylo škoda jeho zřízení a poměrů. Bylo škoda pouze státu jako takového, který by se ovšem musel změnit. Musel by se vnitřně přetvořit. Je otázka, zda by to bylo možné? Kdo by ono vnitřní přetvoření udělal? V R-U byla slovanská většina. Celá státní politika císařství vycházela ze strachu, aby Slované v R-U neuchválili moc. Navíc, pokud by měl být vytvořen tradiční polský a rumunský stát, musela jim připadnout velká území R-U. To co by zbylo nebylo už možno akceptovat.   Další je otázka tradičního útvaru: Českého království. Císař sice používal titulu Český král, ale pod vlivem nacionalizmu se nenechal už korunovat v Praze. Nebyl žádný stavovský sněm, jako kdysi. Nebyl žádný reprezentativní orgán, který by měl v království skutečnou moc. Z českého království nezbylo nic. Je otázka, jestli byl císař vlastně českým králem, zda jeho vláda byla legitimní? Císař si mohl Čechy získat velmi snadno. Mohl obnovit království a vytvořit jeho reprezentativní orgány. To neudělal kvůli německému nacionalizmu. V zájmu Čechů nebylo takové Rakousko, které sice stavělo na tradici, přitom tradici nedodržovalo, lépe řečeno, tradice mu byla dobrá jen tam, kde vyhovovala německému nacionalizmu.     Protože jen ten stát je dobrý, který chrání slabé proti zvůli mocných. Jak jsem uvedl v úvodním příkladu, R-U monarchie to nedělala. Chudoba byla zneužívána k národní indoktrinaci. Monarchie dobrá tedy nebyla. A to nemluvím o imperialistické politice, bezdůvodném napadení Srbska apod.   Proti čemu vlastně bojovali legionáři? Podle relativizačních pohledů a článků to vlastně byli blbečci, kteří nevěděli za co bojují. Určitě se najdou „vykladači“, kteří budou tvrdit, že to byli bolševici, hlupáci a lidé, kteří byli zneužiti apod. V Rusku vznikly legie z Volyňských a dalších Čechů, kteří žili v Rusku, aby nemuseli být internováni. Určitě se najdou i další důvody „relativizovat“ legie. Ale jeden hlavní důvod byl jasný. Byli to lidé, kteří prostě R-U nechtěli nejspíše se shora uvedených důvodů. Nejspíše na základě germanizace a nedostatku demokracie, kterou by si vydobyli práva. To neznamená, že hned od počátku chtěli Rakousko rozbít a nastolit republiku. Chtěli změnu. Určitě někdo řekne, že byli i Češi, kteří bojovali za císaře. Ano, jistě by byli i lidé, kteří by bývali bojovali za komunizmus a Sovětský svaz, kdyby nějaká válka vznikla. Otázka je jak. Ti, co bojovali za císaře, toho moc nevybojovali. Rusové postupovali přes Karpaty, v Srbsku se fronta zastavila pod Bělehradem a Italové táhli na Terst. Kdyby nezasáhli Němci, Rakousko by válko prohrálo hned první rok, navzdory svému vojenskému a materiálnímu potenciálu.  Otázka: šlo zabránit druhé světové válce?   Druhé světové válce by nezabránily nějaké smlouvy s Německem, jak tvrdí „relativizátoři“. Také ne jiná Benešova politika. Němci všechny smlouvy porušili. S Poláky měli smlouvu, na základě které Poláci nevyzbrojili armádu, jsouce si jisti, že Hitler je vynechá. Když potom Němci Polsko napadli, vyjeli proti jejich tankům na koních se šavlemi. To byl výsledek smluv s Německem. Beneš to věděl, nedomlouval se ani s německým státem, ani se sudetskými Němci. Nedělal žádné ústupky. Bylo to zbytečné. S fanatiky se domlouvat nedá. Nejlépe je zbrojit a vyhledat spojence. To mu také dnešní příznivci německého nacionalizmu, skrývající se pod pláštíkem obecné relativizace hodnot, nemohou zapomenout.    Svalit vinu na Beneše nechutným vyšťourávání podrobností o jeho činnosti a vyhledáváním jeho chyb, je možná také účelem oněch „relativizátorů“, kteří hledají vinu za vznik druhé světové války jinde než u opravdových viníků – Hitlera, Musoliniho, ústupkářského appeasementu Francie a Anglie, a nezájmu ostatních velmocí, hlavně SSSR. Vinen má být Beneš, Masaryk a jiní. To je opravdu ještě více než lež. To je sofistikovaně proklamovaná mystifikace.   Druhé světové válce šlo zabránit, kdyby Francie a Anglie byly ve své politice konsistentní, to co celou dobu vytvářely, tedy spojenectví se středoevropskými státy, by dodržely a nezradily. ČSR byla vyzbrojena, měla dobře zabezpečené hranice pevnostmi a mohla účinně vázat velké množství německé armády, zatímco by Francouzi a Angličané obsadili Porýní a donutili Němce se stáhnout. Navíc Němci si toho byli vědomi a válku by vůbec nezačali. Válka by nebyla, Hitler by ztratil věrohodnost, horké hlavy by vychladly a režim by se změnil. V Sudetech by vychladli také. Žili bychom v míru a bez komunizmu.  Závěr   Jen je otázka, jak tuto zcela holou a zřejmou pravdu hlásat v prostředí, ve kterém se všichni staví proti ní. Není v zájmu Evropské unie, není v zájmu západních velmocí (vyjma Ameriky), není v zájmu Ruska a není v zájmu německých nacionalistických reziduí. Není dokonce ani v zájmu Poláků, Maďarů a Chorvatů. Naši mladí lidé ovšem mohou svým otevřenějším přístupem k pravdě těmto tlakům nepodlehnout. Přecejen žijeme ve svobodném světě. K tomu však potřebujeme nezapomenout na svoji minulost, věci znát a dokázat argumentovat.

 

Vlastimil Podracký

Vlastimil Podracký

Vlastimil Podracký

Obhajuji konzervativní hodnoty, píši o nebezpečných jevech současné společnosti. Vyjadřuji se k aktuálním událostem.

Vlastimil Podracký je spisovatel a publicista. Vydal knihy: Pozor na tunelování, Občanská obroda, Návrat k domovu, Hrdinům se neděkuje (životní příběh Vladimíra Hučína), Žluté nebezpečí, Poslední člověk, Temná komora, Sodoma Gomora a Nadčasový humanismus. Příležitostně publikuje články.

REPUTACE AUTORA:
10,91

Seznam rubrik

Tipy autora